• „O tom, že je můj muž ten pravý, jsem se přesvědčila ve chvíli, kdy jsem měla vážnou autonehodu. V nemocnici jsem strávila několik měsíců, chodím stále na rehabilitace a nesu si své následky doteď. V prvních týdnech to vypadalo, že už se nikdy ani nepostavím, ani nebudu chodit. Můj tehdy ještě přítel František, s nímž jsem chodila necelý půl rok, bez mrknutí oka stál neustále po mém boku, denně za mnou docházel do nemocnice, byl mi oporou, a to i tehdy, kdy jsem mu řekla, že ho nechci a rozcházím se s ním. Přečkal se mnou mé deprese, úzkosti a černé myšlenky během bezvýsledného období. Teď, když na to vzpomínám s odstupem, věřím, že to se mnou nebyla procházka růžovou zahradou, ale také mi to otevřelo oči. František je ten pravý a věřím tomu, že po tom, co jsme zažili, zvládneme už všechno!“
    Karolína, 39 let
  • „Proč si myslím, že už se svým manželem zvládneme vše na světě? Protože spolu pracujeme. Před deseti lety jsme společně začali podnikat. Když jsme tehdy vymysleli, co chceme dělat a s čím prorazíme, zdálo se to jako lehký a báječný plán. Ten se rozpadl v momentě, kdy nastaly první problémy a neshody. A to od designu webové stránky až po zpoždění distribuce a jiné „radosti“. Zvládli jsme i ty největší krize, nemoc i mé těhotenství a narození syna. Nevěřila jsem nám, dokonce jsme i mluvili o rozvodu, ale nakonec nás to spíše stmelilo a neměnila bych.“
    Jana, 41 let
  • „Byla jsem závislá na lécích, propadla jsem se do velkých a hlubokých depresí, nenáviděla jsem celý svět, a nakonec jsem skončila v lékařské péči. Můj partner dlouhou dobu nic netušil, herečka jsem totiž skvělá, ale po dovolené všechno, co si s sebou nesu, vyplulo na povrch a vše dostalo rychlý spád. Honza mi dal nůž na krk, chtěl, ať se ihned začnu léčit a dal mi vlastně na vybranou, zdali on nebo život na chemii. Ultimáta nesnáším, ale tehdy mi došlo, že jinak špatně skončím. I teď občas vidím, že se Honza bojí toho, že do závislosti zase spadnu. Občas se mnou jedná až moc v rukavičkách a když se hádáme, rád to na mě vytáhne. Ale dala bych za něj ruku do ohně a bez něj bych byla kdoví kde a v jakém stavu...“
    Anna, 33 let
  • „Paradoxně nás s manželem stmelilo úmrtí v rodině. Radkovi zemřel tatínek, s nímž měl extrémně dobrý vztah. Trávili spolu mnoho času, rybařili, pracovali a jejich pouto bylo až neuvěřitelné. Jeho smrt přišla prakticky ze dne na den a všem se nám otočil život vzhůru nohama.
    Nám manželství příliš v té době neklapalo. Oba jsme si „odskakovali“ za někým jiným a nebyli si věrní. Myslela jsem si, že jsem u konce a dáme si spíše sbohem a budeme náš vztah považovat jen za blbý pokus.
    Když Miloš umíral, viděla jsem, co to s Radkem dělá. A věděla jsem také, že tu pro něj musím být a hlavně, že ho stále miluji. Nehledě na to, jak moc se lišíme. Radkův tatínek za několik dní zemřel a my jsme se stali jedním tělem a jednou duší. Tato tragédie z nás udělala úplně jiné lidi a my začali žít zase spolu, a ne vedle sebe.“
    Zuzana, 45 let

Také si přečtěte:

Reklama