Reklama

Vždycky jsem si přála mít jednou dceru. Proč? Ani nevím. Možná z toho důvodu, že jsem toužila mít se svým dítětem podobný vztah, kterým mám se svojí mamkou. Lhala bych, kdybych řekla, že jsme se nikdy nehádaly. Jasně, v období mé puberty a někdy i dnes to stačíme stihnout během dvou dnů i několikrát. Ale jinak ten vztah nemá chybu.

(soutěž 5 – v)

Zatím děti nemám, a tak jen z povzdálí sleduji, jak se vyvíjejí vztahy s mých kamarádek a jejich ratolestí. Ovlivňuje mě to? Možná. Snažím se nabrat trochu inspirace a příliš se nerozněžnit, abych ve slabé chvíli neřekla partnerovi: „Já už to dítě vážně chci.“ Nedávno jsem se ale setkala s chováním vůči dítěti, které mě spíš vyděsilo.

Můj skleněný kamarád

Dívala jsem se na reprízu jednoho z dílů reality show Výměna manželek. Dcera jedné z protagonistek měla ve svých čtyřech letech chování skoro dospělé dívky. Jejím hlavním programem dne bylo sledovat svoji tvář a postavu v zrcadle. Měla neustále pocit, že není dost hezká.

Dcera kosmetičky z Prahy si vytvořila vlastní svět a bála se z něj vystoupit mezi ostatní děti. Její maminka ji krásně oblékla, učesala, zacvičila si s ní. Ale ve čtyřech letech si měla spíš hrát s panenkami, než se svým odrazem v zrcadle. Říkala jsem si, že takové chování matky k dceři je jen výjimkou. Až do včerejšího dne.

Rozespale jsem nastoupila do metra a snažila se příliš nevnímat okolí. Když jsem najednou zaslechla vedle sebe paní, jak asi desetileté holčičce ukazuje svoje umělé nehty: „Všechny jsou úžasné, jen tenhle jeden to kazí. Včera se mi zlomil, to je k vzteku. Nemyslíš?“ Nedalo mi to, abych se na tu ,,velmi nešťastnou" paní nepodívala. Holčička se jen usmála a řekla: „To je škoda.“

Paní dívce uhlazovala během jízdy metrem vlásky a nenápadně upravovala šaty. Když se s ní po chvíli začala bavit o problémech s hubnutím, vážně jsem měla chuť jí něco říct. Jasně, já vím, není to moje věc. Ale bylo mi té malé holky líto. Měla oblečení, které jí slušelo, ale stejně jako čtyřleté dívce z reality show jí nějak chyběl výraz dětskosti ve tváři.

Obyčejné dítě bez problémů dospělých

Vzpomněla jsem si na svoji mámu, jak se mnou v deseti řešila jen otázky, zda mám úkoly a zda dojdu nakoupit. Nezasahovala do mého světa a ani nijak zásadně neovlivňovala výběr mého oblečení nebo účes. Věděla, že jednou se rozhodnu sama, zda je pro mě po zbytek života opravdu důležité vzhlížet se v zrcadle.

Proto mě takové chování matek ke svým dcerám popravdě trochu vyděsilo a nechci se jím ani nechat inspirovat.

Jestli budu mít jednou dceru nevím. Ale pokud tomu tak opravdu bude, budu se snažit nechat jí její dětství. Nebudu ji hned, jak začne říkat první slova, považovat za dospělou a odmalička ji přesvědčovat, že je velmi důležité mít pěkné nehty a hubenou postavu. 

Dítě musí být partnerem, ale nelze jej považovat za vrbu, která pochopí problémy dospělých a navíc se bude chtít stát za každou cenu odrazem své matky.  

Nemyslíte?
Máte jiný názor, odlišné zkušenosti?
Dejte mi vědět...