Milá redakce,s odpouštěním se většinou nepojí zrovna příjemné vzpomínky. A tak ani můj příspěvek k tomuto tématu nebude nijak veselý.

Ačkoli odpouštět umím, jednu věc asi nedokážu odpustit nikdy.

Jsou chvíle,kdy si myslím, že to půjde, že se situace zlepší, že se lidi přece jen dokáží léty změnit. Vždycky po nějakém čase však zjistím, že to není pravda.

Nechápu to, ale přes všechno zlé, co se mi kdy stalo, stále věřím,že v srdci každého člověka je nějaké to dobro a to se přece musí časem ukázat.

Jedná se o můj vztah s rodiči. Opravdu nevím, jak si představovali svoje dítě, ale odmalička mi dávali najevo, že já jejich představy rozhodně nesplňuju.

Ať jsem udělala cokoli, vždy to bylo špatně. Od mých kamarádů, přes zájmy až po výsledky ve škole.

No a moje názory? Úplně jiné než rodičovské, takže samozřejmě špatné. Nutno poznamenat, že jsem byla spíš introvertní, ve škole jsem měla skoro samé jedničky (kromě dvojky z tělocviku), ráda jsem četla, učila se nové věci a milovala jsem ruční práce. Na sporty jsem byla vždy levá, ty mě nebavily.

Nikdy jsem neměla problém s lidmi, kteří se lišili, neměla jsem potřebu nikoho pomlouvat,nad někoho se povyšovat, škodit někomu a nebo hodnotit někoho podle majetku.

To naši dělali s oblibou. Já jsem naštěstí vždy věděla, že takhle je to špatně.
Když se potom v mých pěti letech narodila sestra, naplno se začali věnovat jí.

Sestra byla tvárná a lehce přijala jejich postoje a názory, takže postupem času na mě byli tři. Co sestra začala sportovat, rodiče mi ji dávali za vzor - je přece tak dobrá a kamarádí se jen s dětmi bohatých tamních podnikatelů (a ne jak já se sockami - jedna má kamarádka brala invalidní důchod).

Sportovní kariéře mojí sestry dali úplně všechno, co si řekla, já jsem si na své vzdělání musela vydělat a částečně mi vypomohla babička.

Ale dalo mi to hodně do života, takže to nevnímám jako vyloženě zápornou věc.

Spíš mě mrzí, že mě odstavili na vedlejší kolej, nikdy se mě nesnažili blíž poznat ani pochopit, veškerá má rozhodnutí byla automaticky špatná.

I dnes v mojí dospělosti se mnou jednají jako s nesvéprávnou osobou a co je nejhorší, tak vždy předpokládají, že lžu. Trvá to už odmalička, vůbec nechápu, kde se to v nich vzalo. Lež se mi hnusí, lhát neumím a ani nechci. Ráda si vše s každým vyříkám narovinu.
Tohle všechno mám v sobě jako těžký balík, díky kterému se od nich snažím držet co nejdál. To jejich pokrytectví, povrchnost, nesmyslnou zlobu,nedůvěru, pichlavé zlé poznámky a ne příliš radostné dětství jim prostě odpustit nedokážu.

A poslední rok dokonce uvažuju o tom, že s nimi přeruším kontakty úplně.

Zhruba před rokem jsem totiž prožila zatím můj nejtěžší rozchod. I když to bylo po vzájemné dohodě, stejně jsem z toho byla hodně špatná.

V té době jsem si uvědomila, co všechno s tím člověkem z mého života zmizelo. Že budu muset začít po mnoha letech úplně od nuly a nejspíš jinak.
Potřebovala jsem se se vším vyrovnat, vstřebat to, překonat smutek a nabrat síly. Rozhodně jsem s nikým nechtěla rozebírat detaily a někomu se svěřovat.
Rodičům jsem toto všechno řekla a slíbila jsem, že až se z toho nějak vzpamatuju, že jim pak odpovím na jejich otázky.

Chtěla jsem jen to, aby to nějaký ten čas nerozebírali. Neumíte si představit, co nastalo potom. Vůbec moji prosbu nerespektovali,pořád mi volali, psali sms, tahali ze mě, co se stalo, přicházeli se šílenými teoriemi.

Oznámila jsem jim, že jelikož neumí respektovat moje přání, tak se s nimi vůbec dál nehodlám bavit. A to jsem taky dodržela.
Stejně mi nepřestali dál alespoň smskovat a pořád vyzvídali, co za tím rozchodem stálo. Nereagovala jsem.


V té době jsem zjistila, že město kde žiju, mě hrozně ubíjí, vše mi připomíná bývalý vztah, a že tam vlastně už nemám žádné přátele.

Sbalila jsem si svých pár věcí a přestěhovala se o sto kilometrů dál do většího města.
Dala jsem to vědět rodičům i s výše uvedenými důvody. Opět hrozné divadlo,byla jsem obviněná z toho, že jsem se určitě chytla blbé party (ti moji kamarádi byli vždy divní), že určitě fetuju a stoprocentně si vydělávám tím, že dělám těm svým kamarádům matraci.

Myslela jsem, že tohle nerozdýchám, patřilo to k tomu nejhoršímu, z čeho mě kdy obvinili.
Nemluvila jsem s nimi půl roku. Ani na vteřinu mi nechyběli.

Ale jsou to přece jen moji rodiče a já jsem po tom půl roce povolila a zase jsem s nimi začala komunikovat. Ale není mi to nijak příjemné. Volají mi každý den, povídali by si klidně i hodinu, na smsky vyžadují okamžitou odpověď,jinak dotěrně prozvání každé dvě minuty.

Naznačuju jim neustále, že se mi jejich chování nelíbí, několikrát jsem jim to i řekla, ale to se vždy na pár dní urazili a pak se to vrátilo do starých kolejí. Vždyť přece jejich přátelé mají se svojí dcerou tak krásný vztah, taky si volají denně i několik hodin a ona za nimi jezdí dokonce každý víkend.

Tak je přece jasné, že to tak bude i v naší rodině...
Uvažovala jsem i o tom, že si změním číslo a nové jim nedám, ale to mi přijde přece jen sprosté.

Navíc by byli schopní po mně vyhlásit celostátní pátrání nebo dokonce přijet osobně. Kvůli nim jsem dokonce zrušila i ICQ a Skype. Možná, že by pomohlo, kdybych se odstěhovala do Austrálie...
Celé dětství mě buď ignorovali nebo shazovali a teď si myslí, že budeme mít najednou skvělé vztahy, jako vidí jinde? Na to mají druhou dceru, mě ať z toho laskavě vynechají. Jen pořád nevím, jak jim to účinně oznámit.

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Ahoj, je mi z Tvého povídání smutno a hodně jsem si zavzpomínala. Nemám to sice jako Ty, ale otec se choval obdobně. Je to lepší v tom, že máma byla jiná.

Prakticky jsem v dospívání neslyšela nic jiného, než že jsem spratek, že ze mě nic nebude, že mám mámu omotanou a že na ni kašlu.

Později ať táhnu z baráku. I táhla jsem. Už jen proto, aby se máma s ním neustále nehádala. Odpustila jsem mu. A já Ti povím proč.

Protože když to s sebou potáhnu, je to moje břemeno. NE JEHO.

Vymez se vůči rodičům, pokud to tak cítíš, vezmi jeden telefon z dvaceti, ale pokus se to nějak zpracovat a řekni si, že oni Tě šťastnou neudělali, tedy proč by Tě měli dělat nešťastnou.

Pojmi to tak, že každý člověk je jiný. Nepředěláš je stejně, jako se to nepovedlo jim. Nic jim nedokazuj, protože ani já kdybych se stala prezidentkou, stejně to můj otec neocení, jako nic, co jsem dokázala. To uměl, jen když měl tři promile, a na to mu s odpuštěním...
Inu, je takový a já jsem dnes v celku šťastný člověk. I bez jeho lásky. Zkus to jako já. Přeji Ti hodně moc štastí a „keep smile, please“ Míša

Kde jsou vaše hranice? Kam jste kdy byli ochotni couvat? Co jste byli schopni odpustit, nebo kam si myslíte, že byli ochotni ještě ustoupit? Myslíte, že schopnost odpuštění je výrazem osobní slabosti? Nebo spíš vyspělosti ducha a morální síla? Nebo je tou hlavní silou nechuť něco řešit?

Piště mi na redakce@zena-in.cz, své vlastní zkušenosti, názory a příběhy.

Dnes dostane odměnu každý vylosovaný e-mail k tématu, každé dvě hodiny!!

Reklama