Bulvár

Nedokážu odpustit rodičům!

Milá redakce,s odpouštěním se většinou nepojí zrovna příjemné vzpomínky. A tak ani můj příspěvek k tomuto tématu nebude nijak veselý.

Ačkoli odpouštět umím, jednu věc asi nedokážu odpustit nikdy.

Jsou chvíle,kdy si myslím, že to půjde, že se situace zlepší, že se lidi přece jen dokáží léty změnit. Vždycky po nějakém čase však zjistím, že to není pravda.

Nechápu to, ale přes všechno zlé, co se mi kdy stalo, stále věřím,že v srdci každého člověka je nějaké to dobro a to se přece musí časem ukázat.

Jedná se o můj vztah s rodiči. Opravdu nevím, jak si představovali svoje dítě, ale odmalička mi dávali najevo, že já jejich představy rozhodně nesplňuju.

Ať jsem udělala cokoli, vždy to bylo špatně. Od mých kamarádů, přes zájmy až po výsledky ve škole.

No a moje názory? Úplně jiné než rodičovské, takže samozřejmě špatné. Nutno poznamenat, že jsem byla spíš introvertní, ve škole jsem měla skoro samé jedničky (kromě dvojky z tělocviku), ráda jsem četla, učila se nové věci a milovala jsem ruční práce. Na sporty jsem byla vždy levá, ty mě nebavily.

Nikdy jsem neměla problém s lidmi, kteří se lišili, neměla jsem potřebu nikoho pomlouvat,nad někoho se povyšovat, škodit někomu a nebo hodnotit někoho podle majetku.

To naši dělali s oblibou. Já jsem naštěstí vždy věděla, že takhle je to špatně.
Když se potom v mých pěti letech narodila sestra, naplno se začali věnovat jí.

Sestra byla tvárná a lehce přijala jejich postoje a názory, takže postupem času na mě byli tři. Co sestra začala sportovat, rodiče mi ji dávali za vzor - je přece tak dobrá a kamarádí se jen s dětmi bohatých tamních podnikatelů (a ne jak já se sockami - jedna má kamarádka brala invalidní důchod).

Sportovní kariéře mojí sestry dali úplně všechno, co si řekla, já jsem si na své vzdělání musela vydělat a částečně mi vypomohla babička.

Ale dalo mi to hodně do života, takže to nevnímám jako vyloženě zápornou věc.

Spíš mě mrzí, že mě odstavili na vedlejší kolej, nikdy se mě nesnažili blíž poznat ani pochopit, veškerá má rozhodnutí byla automaticky špatná.

I dnes v mojí dospělosti se mnou jednají jako s nesvéprávnou osobou a co je nejhorší, tak vždy předpokládají, že lžu. Trvá to už odmalička, vůbec nechápu, kde se to v nich vzalo. Lež se mi hnusí, lhát neumím a ani nechci. Ráda si vše s každým vyříkám narovinu.
Tohle všechno mám v sobě jako těžký balík, díky kterému se od nich snažím držet co nejdál. To jejich pokrytectví, povrchnost, nesmyslnou zlobu,nedůvěru, pichlavé zlé poznámky a ne příliš radostné dětství jim prostě odpustit nedokážu.

A poslední rok dokonce uvažuju o tom, že s nimi přeruším kontakty úplně.

Zhruba před rokem jsem totiž prožila zatím můj nejtěžší rozchod. I když to bylo po vzájemné dohodě, stejně jsem z toho byla hodně špatná.

V té době jsem si uvědomila, co všechno s tím člověkem z mého života zmizelo. Že budu muset začít po mnoha letech úplně od nuly a nejspíš jinak.
Potřebovala jsem se se vším vyrovnat, vstřebat to, překonat smutek a nabrat síly. Rozhodně jsem s nikým nechtěla rozebírat detaily a někomu se svěřovat.
Rodičům jsem toto všechno řekla a slíbila jsem, že až se z toho nějak vzpamatuju, že jim pak odpovím na jejich otázky.

Chtěla jsem jen to, aby to nějaký ten čas nerozebírali. Neumíte si představit, co nastalo potom. Vůbec moji prosbu nerespektovali,pořád mi volali, psali sms, tahali ze mě, co se stalo, přicházeli se šílenými teoriemi.

Oznámila jsem jim, že jelikož neumí respektovat moje přání, tak se s nimi vůbec dál nehodlám bavit. A to jsem taky dodržela.
Stejně mi nepřestali dál alespoň smskovat a pořád vyzvídali, co za tím rozchodem stálo. Nereagovala jsem.


V té době jsem zjistila, že město kde žiju, mě hrozně ubíjí, vše mi připomíná bývalý vztah, a že tam vlastně už nemám žádné přátele.

Sbalila jsem si svých pár věcí a přestěhovala se o sto kilometrů dál do většího města.
Dala jsem to vědět rodičům i s výše uvedenými důvody. Opět hrozné divadlo,byla jsem obviněná z toho, že jsem se určitě chytla blbé party (ti moji kamarádi byli vždy divní), že určitě fetuju a stoprocentně si vydělávám tím, že dělám těm svým kamarádům matraci.

Myslela jsem, že tohle nerozdýchám, patřilo to k tomu nejhoršímu, z čeho mě kdy obvinili.
Nemluvila jsem s nimi půl roku. Ani na vteřinu mi nechyběli.

Ale jsou to přece jen moji rodiče a já jsem po tom půl roce povolila a zase jsem s nimi začala komunikovat. Ale není mi to nijak příjemné. Volají mi každý den, povídali by si klidně i hodinu, na smsky vyžadují okamžitou odpověď,jinak dotěrně prozvání každé dvě minuty.

Naznačuju jim neustále, že se mi jejich chování nelíbí, několikrát jsem jim to i řekla, ale to se vždy na pár dní urazili a pak se to vrátilo do starých kolejí. Vždyť přece jejich přátelé mají se svojí dcerou tak krásný vztah, taky si volají denně i několik hodin a ona za nimi jezdí dokonce každý víkend.

Tak je přece jasné, že to tak bude i v naší rodině...
Uvažovala jsem i o tom, že si změním číslo a nové jim nedám, ale to mi přijde přece jen sprosté.

Navíc by byli schopní po mně vyhlásit celostátní pátrání nebo dokonce přijet osobně. Kvůli nim jsem dokonce zrušila i ICQ a Skype. Možná, že by pomohlo, kdybych se odstěhovala do Austrálie...
Celé dětství mě buď ignorovali nebo shazovali a teď si myslí, že budeme mít najednou skvělé vztahy, jako vidí jinde? Na to mají druhou dceru, mě ať z toho laskavě vynechají. Jen pořád nevím, jak jim to účinně oznámit.

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Ahoj, je mi z Tvého povídání smutno a hodně jsem si zavzpomínala. Nemám to sice jako Ty, ale otec se choval obdobně. Je to lepší v tom, že máma byla jiná.

Prakticky jsem v dospívání neslyšela nic jiného, než že jsem spratek, že ze mě nic nebude, že mám mámu omotanou a že na ni kašlu.

Později ať táhnu z baráku. I táhla jsem. Už jen proto, aby se máma s ním neustále nehádala. Odpustila jsem mu. A já Ti povím proč.

Protože když to s sebou potáhnu, je to moje břemeno. NE JEHO.

Vymez se vůči rodičům, pokud to tak cítíš, vezmi jeden telefon z dvaceti, ale pokus se to nějak zpracovat a řekni si, že oni Tě šťastnou neudělali, tedy proč by Tě měli dělat nešťastnou.

Pojmi to tak, že každý člověk je jiný. Nepředěláš je stejně, jako se to nepovedlo jim. Nic jim nedokazuj, protože ani já kdybych se stala prezidentkou, stejně to můj otec neocení, jako nic, co jsem dokázala. To uměl, jen když měl tři promile, a na to mu s odpuštěním...
Inu, je takový a já jsem dnes v celku šťastný člověk. I bez jeho lásky. Zkus to jako já. Přeji Ti hodně moc štastí a „keep smile, please“ Míša

Kde jsou vaše hranice? Kam jste kdy byli ochotni couvat? Co jste byli schopni odpustit, nebo kam si myslíte, že byli ochotni ještě ustoupit? Myslíte, že schopnost odpuštění je výrazem osobní slabosti? Nebo spíš vyspělosti ducha a morální síla? Nebo je tou hlavní silou nechuť něco řešit?

Piště mi na redakce@zena-in.cz, své vlastní zkušenosti, názory a příběhy.

Dnes dostane odměnu každý vylosovaný e-mail k tématu, každé dvě hodiny!!

   
19.03.2010 - Blog redakce - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. avatar
    [17] Vera.Macík [*]

    átéčko — #16Sml67

    superkarma: 0 21.03.2010, 19:31:21
  2. avatar
    [16] átéčko [*]

    Holky, odpusťte  rodičům, jako jsem to udělala já. Pokud to neuděláte, bude vám těžo a potáhnete to celý život s sebou.

    1. na komentář reaguje Vera.Macík — #17
    superkarma: 0 21.03.2010, 17:50:36
  3. avatar
    [15] Eva_CZ [*]

    Zajimalo by me, na kom se rodice podepsali v dobrym. O jedne odsud vim, abych pravdu rekla. No - ja jsem odpustila uz davno, nakonec jsou po smrti ( a moc mi chybej ) - rekla jsem si, ze to asi jinak neumeli. Sml15

    superkarma: 0 20.03.2010, 17:59:48
  4. [14] Rikina [*]

    Zajímavé - nedávno jsme se s mojí sestrou shodly, že ten občasný pocit mírného upřednostňování jsme měly obě. Sml57 Že se to děje té druhé. Sml30 Fakt je, že jsem byla víc "tátova holčička" a ona zas "maminčina". Ale ono to tak nějak samo přirozeně vyplynulo, a že by nám to nějak vyloženě vadilo, to se nedá tvrdit. Sml80 Jinak jestli se vztah pozná podle počtu provolaných hodin, tak jsem beznadějně v mínusu, neb rodiče volají vždycky mně, a to v počtu jeden hovor za měsíc v řádu minut. Průšvihy a problémy všeho druhu jim už 15 let neříkám, všechno je v pořádku a brambory v řádku, protože to jsou moje problémy a rodičů by to byla leda zbytečná starost. Sami mají svých starostí dost a netřeba, aby si dělali hlavu ještě kvůli mně, když stejně nemůžou nic praktického dělat. Oni mi taky nezatěžovali dětství svými problémy. Takže v podstatě není co řešit.

    superkarma: 0 20.03.2010, 01:29:51
  5. avatar
    [13] Dante Alighieri [*]

    Nevíš, jak jim to účinně oznámit... Vím, že je to asi jen plácnutí do ticha, ale co jim poslat tenhle text, co jsi nám napsala sem? Asi zbytečný, že jo? Nebo by se udělalo akorát zle.

    superkarma: 0 20.03.2010, 00:39:31
  6. avatar
    [12] mi-ki [*]

    Vsem dekuju za mile reakce a podporu. Ja jsem se v mailu zapomnela podepsat.

    Pálivka — #10 Ja take tusim, ze se o rodice ve stari budu muset postarat ja, kdyby se jim neco stalo. Sestra je dost nevdecna a uz ted jim dava najevo, ze u nich bydli hlavne proto, ze je to pro ni pohodlne :)

    monkee — #5  K tomu uz jsem taky dosla, ze je nejlepsi nic nevysvetlovat. Ale oni si pak vymysli straslive teorie, proc se jim nechci sverit :) Nenapadne je, ze nechci proste proto, ze nechci a nic jineho v tom neni.

    Pálivka — #10 Oni me asi radi maji, ale projevuji to dost nevhodnym zpusobem :(

    superkarma: 0 19.03.2010, 19:20:38
  7. avatar
    [11] Radka27 [*]

    Já si prožila také částečně podobný vztah s otcem. Měla jsem vždycky za kamarády kluky. Prostě je mi v chlapské společnosti lépe, témata jsou super a dodnes mám jej jednu opravdovou kamarádku a pár přítelkyň na kus řeči, které mně však po chvíli nudí. Sml16 A můj otec mně několik let podezříval, že s klukama dělám bůhví co. A já zatím byla zamilovaná dloooouho jen do toho jediného na světě. Sml26 Takže mně táta neuvěřitelně urážel a shazoval se blbými řečmi. Taky mi po střední škole (maturita samé jedničky) bylo naznačeno, že nejsem studijní typ Sml52 a mám jít pracovat. Tak jsem si našla práci, odstěhovala se a po pár letech tajného studia jsem naše pozvala na promoce. Sml16

    superkarma: 0 19.03.2010, 12:04:02
  8. [10] Pálivka [*]

    Trochu mi je smutno z tohoto článku, ale myslím si, že Tě rodiče nezatratili, že Tě mají rádi, jinak by se na Tebe vykašlali a už by se neozvali. Sama to poznáš, až jednou budeš matkou a budeš mít starost o své děti. Je chyba, že se vždy jedno dítě upřednostňuje. Já jsem z dvojčat a sestra také vždy byla ta lepší i když jsem se já lépe učila atd. Ale ona to s mamkou uměla, vždy ji sedla na klín a z mamky všechno vymámila, samozřejmě jsem třeba věci na sebe dostala i já. Pak jsem zůstala bydlet kousek od rodičů a kdo se o ně musel postarat? Zase já. Denně jsem za nimi jezdila, sestra přijela jednou za rok a zase byla ta nejlepší. Ale tak už to je. Před dvaceti roky mi zemřel tatínek, hrozně dlouho jsem se s jeho odchodem nemohla vyrovnat. Letos je to už pět let, kdy zemřela moje mamka. Také mám slzy v očích, jen si na ni vzpomenu. Jak bych byla ráda, kdyby tu ještě s námi byla a já se o ni mohla dále starat, i když to nebylo jednoduché, ráno v 5 hod jsem jela k ní, pak třeba v 10 hod na rehabilitaci, měla jsem zdravotní problémy a odpoledne jsem už letěla na noční, protože jsem dojížděla, chodila jsem z domu v 15.30.hod. A tak jsem zjistila, že ten druhý nám nejvíce chybí, až když už odejde z tohoto světa. Možná časem se vztahy s rodiči změní a věřím tomu, že oni Tě mají rádi, ale jen Ti to nedají tak najevo jako Tvé sestře. Přeji Ti, aby se vše urovnalo.

    1. na komentář reaguje mi-ki — #12
    superkarma: 0 19.03.2010, 11:49:52
  9. avatar
    [9] ToraToraTora [*]

    To je v řiti..... Sml15

    superkarma: 0 19.03.2010, 11:47:18
  10. [8] Anai [*]

    Míšo, chci Ti moc poděkovat za tučný text pod článkem - je to i odpověď pro mě, i když tak drsné jsem to nikdy neměla...

    superkarma: 0 19.03.2010, 11:06:04
  11. avatar
    [7] blanca [*]

    ...ani netušíš, jak moc tě chápu....Sml15 Je sice pravda, že můj příběh by se v určitých detailech lišil, ale ty denní telefonáty mojí mámy,...... když mám problémy, je největší kámoška, strašná účast, strašně mi chce pomoct, ale na druhou stranu pak řekne něco, čím mě do toho "bahna" zašlápne ještě víc. No jo, pak se strašně diví, že si nemáme co říct, ale může si za to vlastně sama. Sml80

    superkarma: 0 19.03.2010, 10:59:21
  12. [6] FAXÍK [*]

    úplně tě chápu, já taky nikdy neodpustím rodičům jejich chování ke mně a hlavně ošklivé dětství, to mi nejde odpustit...

    superkarma: 0 19.03.2010, 10:47:52
  13. avatar
    [5] monkee [*]

    Číslo neměň (stejně by se na nové číslo časem dorvali), jen si změň zvonění na vibrace a telefon měj na očích nebo v kapse. Tak budeš moci vzít hovor podle svého uvážení, vždy jen tehdy, když se na něj psychicky připravíš. A na případné dorážení, proč ho nezvedáš, stačí asertivní Neměla jsem čas. A víc nic NEVYSVĚTLOVAT. Jsi dospělá, budou si muset zvyknout, že pro ně nejsi k dispozici 24 hodin denně. A své zájmy jim stejně nikdy nevysvětlíš. Sml79

    Já mám naštěstí (při svých životních trampotách) velkou oporu ve své sestře.

    1. na komentář reaguje mi-ki — #12
    superkarma: 0 19.03.2010, 10:32:48
  14. avatar
    [4] *modrá [*]

    To je nejhorší když se člověku rozpadne vztah a nemůže se opřít o svoje nejbližší :-(

    To co s rodiči prožíváš tě musí strašně stresovat, vůbec si to nedovedu představit jak z toho uniknout ven.

    Snad opravdu změnit číslo, adresu a prchat co nejdál...ale na druhou stranu jsou to rodiče...

    Přeju Ti hodně štěstí a zdraví a abys na to všechno nebyla sama, snad najdeš brzy nového přítele, anebo přátele, kteří ti nahradí cos ztratila a podrží tě !

    superkarma: 0 19.03.2010, 10:15:04
  15. avatar
    [3] Věrulinka [*]

    Sml15Sml79 já ti rozumím, jsou věci, který nejdou odpustit ani rodičům ne Sml23Sml79

    superkarma: 0 19.03.2010, 10:04:41
  16. avatar
    [2] Michaela Kudláčková [*]

    RenataP — #1 Sml67

    superkarma: 0 19.03.2010, 09:25:50
  17. avatar
    [1] RenataP [*]

    Nemám co dodat, Míša to shrnula krásně. Já snad jen dodám jednu maličkost, prý pomáhá... uvědomit, že ty jsi z jiného těsta než oni, neneseš zodpovědnost za jejich pocit štěstí v životě, stejně jako oni nikdy nenesly zodpovědnost za pocit tvého štěstí...

    Když prý pochopíš a vnitřně souzníš s vědomím, že jste každý úúúplně jiný a tudíž si nemůžete rozumět v jakémsi duchovním prostoru, pak se uvolníš. A udržovat vztahy jen na rovině slušného chování, to už je na tobě.

    To není z mé hlavy, to je z hlavy mé kinezioložky...

    Pomáhá to... ale je to dřina...Sml79Hodně štěstí!

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #2
    superkarma: 0 19.03.2010, 09:05:35

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Akce pro čtenářky: Velikonoční pečení a vaření s Globusem
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme