Dobrý den všem v krásném teploučkém dni :)
S rodiči jsem jezdila na dovolené velice dlouho a nikdy jsem si nestěžovala, bylo mi dobře. Když s námi jel bratr, je o 4 roky starší, našim prokvetly skráně, protože oba jsme vymýšlely pěkné ptákoviny. Ještě podotknu, že rodiče byli starší.

Na dovolenou v Dolním Žlebu nezapomenu, protože jsem se naučila plavat - a to mi bylo asi 13,5 roku. V Dolním Žlebu byla menší vodní nádrž, uprostřed malý ostrůvek a na břehu půjčovna loděk. Tatínek zůstal na břehu, pozoroval plavce a vše, co se děje. My jsem hupli do pramice, maminka seděla uprostřed, bratr vesloval a neustále mě okřikoval a poučoval.

Asi po necelé hodině veslování mně nabídl, že bych mohla vysednout na ostrůvku a hrát si na Robinsona. No, neprokoukla jsem jeho záměr. V jeho hnědých očích to jenom jiskřilo. V té době jsem neuměla plavat, rodiče i bratr uměli, neustále mě přihlašovali do kurzů plavání a já jsem plavala jak sekera ke dnu.

Vysedla jsem a za malou chvíli se ozvalo z amplionu, že loďka č.6 se má vrátit do přístavu.Ve mně by se krve nedořezal. K nejbližšímu břehu to bylo asi 20 metrů, ale pokud jste neplavci, je to nepředstavitelná dálka.

Tatínek věděl, kolik bije a svým krásným hlasem volal: "Věruško, neboj se, zvládneme to spolu dobře, přeplaveš! Jsi dobrá plavkyně! Opakuj si ta slova."
"Pane Bože, dvacet metrů..."
Vlezla jsem do vody, odrazila se ode dna a... myslela jsem si, že jsem dobrá plavkyně... tatínek na břehu, musím k němu doplavat, teď ho nesmím zradit, je to dobrý otec, který neměl nejlepší dětství, mládí, je jedenadvacátý ročník... to mi letělo před očima.

DOPLAVALA JSEM KE BŘEHU!
Sláva, 3x sláva.
Maminka málem brečela a bratr, ten potměšil, mě plácl po zádech: "No, vidíš, Klofe, že to jde i bez kurzů plavání!"
A jde to do dnešní doby.


Milá Věruško,
děkuji za hezký příběh o překonání sebe sama.
Musela jste na sebe být asi patřičně hrdá. Já bych tedy byla a doufám, že se ve svém plaveckém umění dále zdokonalujete
Reklama