V září 2004 jsem si užívala posledních teplých dnů v Itálii. Bydlela jsem sama v hotelovém pokoji v prvním patře. Pod okny stála zaparkovaná auta jiných hostů, před hotelem v nočních hodinách hlídkovala policie a na střeše hlučela diskotéka do 2 hodin do rána.

Pátý den pobytu mě kolem 3. hodiny vzbudilo úpěnlivé mňoukání, koukala jsem z okna, ale žádnou kočku jsem neviděla. Ráno po snídani, opět kočičí nářek, a tak jsem šla po zvuku a zdálo se mi, že vychází z auta. Oznámila jsem tedy na recepci, že někdo týrá kočku v autě, aby zjistili majitele podle SPZ.
Celé dopoledne jsem tam obcházela, až jsem zahlídla malé, zubožené černé koťátko. Jak jsem se přiblížila, okamžitě skočilo pod auto a zalezlo do motoru. Jímala mě hrůza, že někdo nastartuje, bude to pro toho tvorečka moc ošklivá smrt.
Obcházela jsem s miskou mléka a lákala micika na jídlo. Byl tak hrozně hladový, že kolem 16. hodiny překonal bojácnost a začal jíst. Už jsem na nic nečekala, čapla jsem ho za hřbet a už nepustila.

Na hotelovém pokoji zalezl pod postel a hrozně se bál. Lehla jsem si na zem a bez hnutí čekala, co bude dělat. Po hodině se přiblížil a začal čumáčkem vrtat do mých vlasů, asi hledal mámin cecík. Pak už bylo první pohlazení.

Donesla jsem z pláže písek a kocourek okamžitě udělal potřebu na svůj improvizovaný záchod. Byl hrozně zubožený, měl průjem, tělíčko jen potažené kůží, dlouhé nohy, ocásek zakroucený jak prasátko. Byl přímo ošklivý, ale hrozně milý. Dostal jméno Tim.
Od místních stánkařů jsem se dozvěděla, že matka mu umřela na dehydrataci a jeho sourozenec také. Zůstal sám, opuštěný a nešťastný….

Blížil se den odjezdu, a tak jsem prosila řidiče, jestli mi Tima vezme do autobusu. Říkal, že ano, ale že rakouští celníci bývají nepříjemní a tak při nejhorším by se musel vypustit. Připravila jsem tedy přenosku, tašku s pískem na jeho hygienu a nastoupili jsme cestu. V přenosce plakal, jako když mu jde o život, tak tedy seděl na klíně, na volno a ani se nehnul. Pouze při potřebě své toalety se poslušně vyčural do igelitky s pískem.

Na rakouských hranicích jsem si ho dala pod bundu a dělala že spím… prostě, projeli jsme. Cesta trvala 20 hodin a ještě potom 4 hodiny z Prahy domů. Tim to vše úspěšně překonal a nyní je z něho nedobrovolný emigrant  - Ital v Česku. Povedlo se mu obskočit jednu kočku, ale to jsme mu již zatrhli s panem doktorem z veteriny.

Vyrostl z něho krásný, inteligentní kocour tygr a všichni jej máme rádi.

Přikládám i fotečky.


 Vaše pastel.ka.


Milá pastel.ko.,
co mi to děláte, já se tady ubrečím...
Je protizákonné pašovat zvířata z ciziny, ale já bych na vašem místě udělala totéž.

Reklama