Laickým odhadem hodně přes tisíc zdravotně postižených lidí z celé republiky je právě v tuto chvíli pod Emauzy. Lidé na invalidních vozíčcích, o berlích, slepí a jinak handicapovaní.

d

Atmosféra pocitově? Náročná.

Je cítit obava, bezmoc a hlavně nedůvěra. Ať už myslí vláda reformu dobře, ať už jsou její úmysly skutečně upřímné, ti lidé se bojí, že NE.

Možná by nebylo špatné pro tvůrce reformy být na chvíli na místě jedné z mnoha našich čtenářek, které momentálně na místě jsou.

Zkusit si třeba jako čtenářka s nickem „átéčko“ pečovat 33 let o Vládíka (na fotografii jsou spolu) a být postaven před fakt, že z 8000 korun spadne reformou naprosto reálně tato máma na 5 000.

o

Soudný člověk ví, že to nejsou peníze k žití.

Starám se o syna třicet tři let a nemám nic jiného. Jsou to jediné peníze, které na syna dostávám. Nepracuji, nemohu. Měla bych podle novely vykazovat, jaké služby jsem za příslušné období za příspěvek synovi poskytla, a já odpovídám. „PANE MINISTŘE, MY ZA TO ŽIJEME, CHÁPETE?“ říká smutně.

Podobně to má drtivá většina těch, kteří momentálně pod tribunou, ze které před chvílí pan ministr Drábek hovořil, stojí, ale také sedí na invalidních vozíčcích, nebo sledují improvizovaný simultánní překlad dívek, které ochotně ze střech veřejných toalet tlumočí.

p

Za všechny ty lidi, které jsem před chvílí na vlastní oči viděla, kdy jsem si na plno uvědomovala cenu lidského zdraví, pevně věřím, že o reformách bude naše vláda rozhodovat, zvláště v tomto případě, více než hlavou srdcem.

Ber, kde ber, oni to potřebují. 

A rozhodovat jako zdravý člověk o osudu člověka nemocného chce notnou dávku empatie a hlavně pokory.

To, co je pro nás samozřejmé, je pro ně namnoze nedostupné!

O diskutované reformě jsme podrobně psali TADY.

Reklama