Paní Ivana byla před měsícem na srazu se spolužáky ze střední školy, po pětadvaceti letech. Přišli téměř všichni, až na jednoho, jejich třídního a zároveň profesora matematiky. Člověka, se kterým by si konečně ráda promluvila z očí do očí.

sraz

Příběh paní Ivany, který nám přišel do redakce, by se dal s trochou nadsázky nazvat: „Nedáš ty, nedám ani já.“ Bohužel se jedná o případ, který není ojedinělý. Nevím, jak bych tehdy v její situaci reagovala já. Bylo jí pouhých sedmnáct, ani jemu nebylo o mnoho víc. Ale byl to třídní profesor.

Příběh paní Ivany

Koncem měsíce září jsme měli sraz se střední školou, po pětadvaceti letech. Na žádném předchozím srazu jsem nebyla. Buď jsem měla malé dítě, nebo jsem byla nemocná, nebo jsem prostě nechtěla. To třetí asi nejvíc. Ne že bych se na spolužáky netěšila, naopak, byla bych zvědavá, co dělají, jak vypadají... ale jednoho setkání jsem se obávala, a to setkání s naším třídním. Měli jsme ho zároveň i na matematiku, tehdy na ještě povinný, maturitní předmět, který jsem jako jediná neudělala. Jaká potupa. Střední škola, na kterou jsem chodila, byla totiž vyhlášena právě tím, že tam nechali odmaturovat úplně každého, i toho největšího „blbce“. Tím jsem ale nebyla, na základní škole jsem dokonce v matice vynikala. Kámen úrazu byl v něčem jiném.

Náš třídní profesor nás dostal jako svoji úplně první třídu, měl čerstvě po absolutoriu. Kolik mu v té době mohlo být? Dvacet pět, dvacet šest? Nevím, nedokážu odhadnout. Vypadal tak nějak divně, staromládenecky. Spolužáci se k němu chovali spíš jako ke kamarádovi, ani žádný velký respekt si nevydobyl. A ten si pak ještě zhoršil na bramborové brigádě, na kterou jsme jeli jako třída ve 3. ročníku.

Bylo mi tehdy sedmnáct. Pamatuju si to jako dnes. Každý večer jsme pořádali táboráky, ale mně tehdy nebylo nějak dobře a chtěla jsem si jít dřív lehnout. Byli jsme ubytováni na místní jezeďácké ubytovně, která se zamykala, a tak když tam někdo něco chtěl, buď požádal o klíče vrátného, který už tam ale obvykle ve večerní hodiny nebyl, anebo třídního, který měl klíče u sebe. Požádala jsem ho společně se svojí kamarádkou o klíče, že mi není dobře, že si jdu lehnout a kamarádka půjde se mnou, odemkne mi hlavní vchod a pak mu zase klíče vrátí. Třídní ale řekl, že se mnou chodit nemusí, že půjde on sám, protože si něco zapomněl.  

Vešli jsme do tmavé chodby, chtěla jsem rozsvítit, on mi však zadržel ruku a najednou mě začal objímat, a prý jak se mu moc líbím a že bychom si mohli trochu užít. Začala jsem se napřed smát, ale pak jsem viděla, že to myslí vážně, tak jsem mu řekla, ať toho okamžitě nechá, nebo začnu křičet a půjdu to říct spolužákům. Přestal a šel pryč. Po chvilce se však otevřely dveře od pokoje a milý pan profesor to zkoušel potmě podruhé. Lezl za mnou až do postele. To už jsem byla v šoku. Co mám dělat? Naštěstí začal někdo bouchat na okno, byla to jedna ze spolužaček, která se také dobývala na ubytovnu, protože si chtěla vzít teplý svetr. Ani neví, co všechno zachránila.

Třídní se lekl, opět přestal, ale pro mě to začalo. Od té doby mě dusil při každé hodině. I spolužáci si toho všimli, já blbec jsem ale držela hubu, nikomu jsem nic neřekla, ani svému tehdejšímu příteli. Styděla jsem se, bála se posměchu a reakcí. Dnes by z toho byl skandál na entou, ale v době, kdy jsem maturovala já, to byly na školách zcela jiné poměry.

Říkala jsem si, rok do maturity - to už nějak vydržím. Maturita byla v květnu, odmaturovali všichni. Já jediná ne, byť jsem toho řekla u tabule hodně. Dodnes nechápu, jak si to obhájil, že mi to nedal. Maturovala jsem pak až v září. Údajně byl tehdy náš třídní nemocný, a tak jsem maturovala u jiné matikářky. Byla překvapena, jak jsem připravena, ale lepší známku než 3 mi dát nemohla.

Těšila jsem se, že si na srazu s naším třídním promluvím, z očí do očí, jako dva dospělí lidé. Bohužel nepřijel. Prý nebyl na žádném ze srazů. Asi se bojí setkání se mnou.

Ivana

Čtěte také:

Reklama