... Psal se rok 1992 a já nastupovala do nového zaměstnání v novém městě, kde jsem nikoho neznala. Bylo to daleko od domova, ubytovna nelákavá a já měla obavy, jak to všechno dopadne. Bylo mi řečeno, že na pokoji nebudu bydlet sama, z čehož jsem moc velkou radost neměla, ale co se dalo dělat. Čekala jsem na svoji spolubydlící a přemýšlela jsem o tom, jaká asi bude. Jak se nám bude spolu žít... Dopadlo to výborně, od první chvíle jsme si rozumněly, byly jsme jedna duše. Prožily jsme nádherné dva roky. Ale jak už to chodí, přišly lásky a já s tou svojí se odstěhovala do podhorského městečka... Ona zůstala v tom velikém městě sama a byla trochu smutná. I mně bylo smutno, ale často jsme se navštěvovaly. Jezdila za námi se svým novým přítelem a bylo nám všem fajn...

... bylo 1.září 1995 a zazvonil mi telefon... Na druhé straně drátu mi bylo sděleno, že je mrtvá, že ji našli v její posteli... že to vypadá na intoxikaci léky... Bylo to, jako když vám vytrhnou kus srdce, ta rána se dodnes nezahojila a nikdy se nezahojí... přemýšlela jsem mockrát, proč, a jestli se tomu dalo zabránit, ale k ničemu jsem nedošla.Celé léto jsme se neviděly, jen jsme si poslaly pozdravy z prázdnin... a vypadalo to tak, že je všechno v pořádku.

Od té doby jsem měla několikrát do měsíce zvláštní sny. Vždy jsem přijela do nějakého města, kde jsem měla bydlet na ubytovně... a ona tam bydlela taky, jenže když jsem ji hledala, nikdy tam nebyla, zrovna někam odjela... takhle jsme se míjely deset let. Celých deset let jsem ji hledala. Hledala a nenašla. Byla jsem z toho nešťastná, unavená, rozervaná... a pak se asi stal ten zázrak, byla jsem těhotná, čekala jsem děťátko. Pracovala jsem v nemocnici a zemřel mi jeden pacient. Bylo to v prvním trimestru těhotenství... Zdál se mi sen... Přišla za mnou manželka toho zesnulého pána a podává mi lísteček se slovy: ,,Manžel vám tohle posílá". Na lístku bylo napsáno: ,,Přijď tam a tam, budu tam na tebe čekat. A.
Měla jsem obrovskou radost a utíkala na domluvené místo ... a ona tam byla. Myslela jsem, že se zblázním, objaly jsme se a ona povídá: ,,Tak mě tu máš. Vrátila jsem se ". A já věděla, že se opravdu vrátila a že už mě neopustí...

Ráno jsem se probudila a všechno jsem pochopila. Věděla jsem, že nosím pod srdcem holčičku a nemusel mi to říkat ultrazvuk... já jsem to věděla...  a byla jsem tak šťastná, že se to nedá popsat slovy. Od té doby už se mi o ní nikdy nezdálo.

O pár měsíců později, přesně na den deset let od její smrti, se mi narodila holčička.
Všechno to tak se sebou souvisí, až si říkám, že je v tom nějaké tajemno... nebo mi jen ten sen ukázal, že už jsem se s tou ztrátou vyrovnala... v každém případě na ni nikdy nezapomenu.
kočanda


Milá kočando,
váš příspěvek jsem zařadila na závěr. Je mysticky krásný a dojemný, skoro bych řekla, že by se hodil do tématu o záhadách a zázracích, které jsme na našich stránkách probíraly nedávno



                                                                                                                       

Reklama