K čemu vede přílišná svoboda a benevolence ve výchově? Nad touto otázkou se zamýšlí naše čtenářka Helena. Nechat děti, ať si samy řeknou, je podle ní nerozumné. Časem se to může obrátit proti vám, jak se stalo i Heleně

Vzpomínám si dobře na dobu, kdy se mi narodilo moje první dítě, je tomu už skoro dvacet let . Byla to doba krátce porevoluční, nikdo nevědel co teď, jak dál. Vyklátily se nefungující modly, zbořily vykonstruované mýty , socialistické tradice a zvyklosti. Heslo dalších dní bylo - nedělat to stejně, výchova dětí nabrala opačný kurs - svoboda především. Nechte děti, ať si samy řeknou... děti si ale většinou samy neřekly, a nebo nevěděly, co by měly říkat.

Moje dcera byla tehdy ještě velice hodná a tichá, mohla jsem jí vzít kamkoliv, a většinou tam byla ráda. Navštěvovali jsme tehdy všechno, co se dalo, divadýlka, kina, koncerty . Divadla, kina, koncerty a různé kulturní akce ráda navštěvuje dodnes, jen ten žánr se kapánek změnil. :)
Myslím, že jsem tehdy docela úspěšně položila základy pro její budoucí vášeň být tam, kde se něco zajímavého děje. Ve škole absolvovala snad všechny holčičí kroužky, ale nějak ji moc nebavily. Myslela jsem si tehdy , že v ní budu podporovat tu holčičí stránku, která u ní byla tak výrazná. Přesto všechno mi dnes občas vyčítá, že jsem ji nevedla ke sportu, že neumí lyžovat a že jsem ji nenaučila hrát na nějaký hudební nástroj. S ohledem zpět můžu říct, že motto nechte děti, ať si samy řeknou, co chtějí dělat, se mi jeví jako naprostá kravina, která se ve finále obrátila jak proti rodičům, tak nakonec i proti samotným dětem. Asi jsem se tehdy měla pokusit dát jí alespoň částečné základy od všeho, ne se zaměřit jednostranně jen na kulturu.

Když se narodilo moje druhé dítě, už v porodnici jsem věděla, že je to úplně jiný prototyp, syn měl bezmála pět kilo a řval jako tur (jako tur řve dodnes). Myslela jsem si, že se mi narodí jemný chlapeček, který bude hrát na harfu a s nadšením sdílet moje invence. Samozřejmě, opak je pravdou. Chodíme často do kina, do divadla taky jde rád, ale tím asi kultura končí (když jdeme do jakéhokoliv veřejného prostoru, bere s sebou umělohmotnou oboustrannou sekeru, kdyby nás napadli skřeti). Podnikáme spoustu výletů a výprav, ovšem na každé z nich na nás číhá nějaké nebezpečí. Když jsem mu nabízela nějaký dětský koncert, tak udělal „pffffůůů, to je pro holky“. Snaha o keramický kroužek dopadla docela dobře, ale ztroskotali jsme na tom, že se tam muselo sedět a mlčet. Co máme rádi oba, je jízda na koni, ta zatím vychází dobře, a u sportu má jasno: „Až budu trochu větší, dám se na kung-fu,“ povídal. Těžko říct, co by bylo dobré nabídnout v tomto případě, kudy směrovat takové dítě, možná mi jednou, až bude větší, taky řekne, že jsem ho měla naučit něco úplně jiného. Ale pořád si říkám, že když ty naše děti přijdou na něco, co by si chtěly vyzkoušet, a my je to nenaučili, ať jdou a zkusí si to, že na nic není nikdy pozdě.

Milá Heleno, myslím, že jste snažila a nemusíte si vyčítat, že byste něco zanedbala. Kdybyste byla sportovec, patrně byste učila dceru i lyžovat. A hudební nástroj? Už u malého dítěte se dá jistá muzikálnost vypozorovat, ale třeba jste to vy sama nedokázala odhadnout. Dcera vám nemá co vyčítat. Lyžovat se může naučit i v dospělosti a zájmově hrát na nějaký hudební nástroj také.

Co si o tom myslíte, milé ženy-in? Co byste poradily Heleně se synem? Také necháváte děti, ať si samy řeknou, co by je bavilo, nebo je směrujete? Baví je spíš kultura nebo sport? Myslíte, že se dá dělat obojí dobře? Dá se to všechno stihnout? Pro co by se rozhodly vaše děti?

Napište mi na dnešní téma: Děti a kultura na: redakce@zena-in.cz

 

Reklama