Jasno v tom, jak by se člověk měl chovat k mrtvým z rodiny, má jasno čtenářka Kobližka. Sama nechce svým budoucím pozůstalým připravit zbytečné starosti...

Čtenářka Kobližka nechce své děti smrtí uvázat na jednom místě.


No, přiznám se - téma pro někoho neuchopitelné. Čímž nechci tvrdit, že zrovna já napíšu nějaké veledílo. Spíš to bude úvaha, o čem občas přemýšlím.

Je mi jasné, že někdo prostě potřebuje místo, kam by za svými odešlými mohl chodit, kde by vzpomínal, položil květinu, zapálil svíčku... Jenže já si říkám, že nechci svoje děti připoutat k nějakému studenému kameni. Vlastně k ničemu, k čemu by měly nějaké závazky. Co já vím, kam je jednou osud zavede, jak daleko budou zrovna od toho pietního místa. A proč by se měly trápit myšlenkou, že už dlouho nebyly na hřbitově? Sama vím, jaké to je, jezdit přes 100km zapálit svíčky.
Já si svoje milované nosím pořád sebou, jsou se mnou každý den. I když uznávám, že člověk asi potřebuje mít pocit, že jeho blízcí někde jsou, možná ho to i uklidňuje...

Nechci mluvit o sobě, myslím, že to ani nemůže nikoho zajímat. To jsou věci, o kterých rozhodne buď rodina, nebo s předstihem sám ten, koho se to jednou bude týkat.

Přeju úplně jiné starosti a veselé žití.

Pěkný den,
Kobližka

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 11. 4. 2013: Pohřby

  • Máte rozmyšlené jak a kde chcete být pohřbena?
  • Vědí o tom vaši příbuzní?

Příspěvky k tomuto tématu zasílejte nejpozději 11. dubna 2013 do 15.00 hodin na e-mailovou adresu redakce (viz níže). Jsem zvědavý na vaše představy a na to, co pro ně děláte. Samozřejmě tu mám pro jednu z přispěvatelek připravený dárek: krásnou knížku Romantická řeč kvetin. Nezapomeňte, že váš příspěvek by měl být dlouhý alespoň jako tento odstavec textu.

kniha

Reklama