Soudě podle toho, že každá červená knihovna, u které ženy zamáčknou nejednu slzu, končí svatbou, řeklo by se, že svatba je pro většinu z nás tím pomyslných snem. Tuto domněnku pak jen potvrzují různé svatební veletrhy a tematické časopisy, které jsou ve středu zájmu něžného pohlaví. Ale co když je to jinak?

Dnešní příběh nám vypráví Denisa (29 let), která o sobě říká, že je typická holka z vesnice. A všichni kolem ní čekají snad jen na jedno – až se vdá. Ona se však do této instituce příliš nehrne. Ne, nepolehla trendu, jenž se k nám připlížil patrně ze severských zemí jako Švédsko, nebo je zkrátka jen znakem „moderní“ doby. Denisa má své důvody.

svatba

Tady jsou:

Vyrůstala jsem v na první pohled harmonické rodině, vlastně jsem měla takové to dokonalé šťastné dětství. Nepamatuji si na žádné zásadní hádky, strach či jiné záludnosti, o kterých někdy u vína vyprávějí moje kamarádky.

To až v pubertě dostal v mých očích vztah rodičů zvláštní šrám, který mě asi poznamenal na celý život. Jak jsem dospívala v ženu, tíhla jsem samozřejmě k matce a všímala si více, co vše „obětovala“ pro to, abychom s bratrem vyrůstali v té krásné iluzi šťastné rodiny.

Otec byl zkrátka velicí hlavou rodiny, ale matka u nás nebyla tím pověstným krkem, co jí otáčí. Vzpomínám si, jak jsem ji kolikrát viděla tajně polykat slzy, nebo se zavírat v koupelně, abychom to my – děti – neviděly.

  • Většinu věcí mu odkývala, jen aby byl klid a nevznikl prostor pro hádku.

Čím víc jsem to pozorovala, tím víc jsem ho svým způsobem nenáviděla. A na mámu byla naštvaná. Však víte, jak člověk uvažuje, když je mu skoro osmnáct. Myslí si, že ví vše, že je dospělý, moudrý, nejchytřejší.

Tolikrát jsem se snažila matce říct, ať mu prostě řekne NE, ať si udělá život podle sebe, ale ona se pak jen rozbrečela a snažila se mi rádoby klidně říct, že to nemá cenu, že táta už je takovej a že to nemyslí s námi zle.

Jenže mě to štvalo. I takové maličkosti, jako že táta měl v našem malém domečku svou pracovnu, i když chodil do práce, ale máma, která šila lidem doma na zakázku, si potřebné věci musela vždy rozdělat v obýváku, a to ještě jen když otec nebyl doma, aby ho nerušil zvuk šicího stroje. Sama měla jen jednu skříň a knihy v krabici na půdě, zatímco otec ve své pracovně vlastnil knihovnu, do které nikdo nesměl chodit nebo si tam dát svou knihu. Prý je to jeho území. A co měla máma? Kuchyň?

Když jsem poznala svého nynějšího přítele, zeptala jsem se mámy, zda byl otec vždy takový, jak si ho pamatuji.

  • A ona – po pravdě – řekla, že do svatby ne.  

Ale pak se prý změnil. Hned po obřadu jí vzal všechny úspory, věno a udělal si z ní v podstatě služku. Těžko uvěřit, že spolu někdy trávili čas jako já nyní s přítelem. Ale viděla jsem fotky z jejich mládí – vypadají tak šťastně a zamilovaně. Co se stalo? Mám strach, že mě – po svatbě – potká totéž.

Tohle jsou myšlenky, které mi jdou hlavou, když je řeč o svatbě...

Přečtěte si také:

Reklama