Partner devětadvacetileté Jindřišky je příjmením Šukal. Když se seznámili, Jindřišce to nevadilo, ale postupem času, jak nabral vztah vážnějších obrátek, je z příjmení svého partnera hodně nešťastná...

podpis

Jindřiška je devětadvacetiletá účetní. Pracuje pro velkou pojišťovací firmu a se svým dlouholetým partnerem Zdeňkem se seznámila v práci.

„Zdeněk je počítačový technik. Když jsem měla poprvé problém s počítačem a holky mi řekly, abych zavolala Šukala, že se mi na to podívá, začala jsem se smát. Holky říkaly, ať se klidně směju, ale až ho uvidím, tak že mi spadne brada. Ve dveřích našeho kanclu se objevil pro mě prototyp dokonalého chlapa - blonďák, modré oči, atletický typ, žádný vejtaha, ani moc přemoudřelý, ani klasický mimoň co se stará o počítače, vůbec se nad nás nepovyšoval, dokázal všechno vysvětlit. A voněl - bože, tan tak nádherně voněl, když se nade mnou sklonil...“

Jindřiška začala Zdeňka volat stále častěji se stále zbytečnějšími dotazy, až ji konečně pozval na rande. To se stalo před čtyřmi lety, dnes jsou z nich stálí partneři a Jindřiška začala přemýšlet nad problémem, který si možná letmo uvědomila v začátcích, ale silně na ni začal dopadat až nyní, když se Zdeňkem začali probírat děti.

„Oba bychom děti chtěli a oba máme stejnou představu. Náš vztah je v tomhle směru hodně racionální, také jsme se shodli, že mít děti bez svatby je blbost. Kámen úrazu je ve Zdeňkově jméně. Vlastně se ho bojím zeptat, takže on o žádném kameni úrazu neví, ale já si nedovedu představit, že budu paní Šukalová a naše děti si ve škole prožijí kvůli příjmení to, co si prožíval on.“

Jindřiška samozřejmě ví, že si může nechat své jméno, ale bojí se, že vzhledem k tomu, jak jí Zdeněk o svém jméně vyprávěl a kolik si toho s ním prožil, považoval by to za křivdu. A navíc by to neřešilo problém dětí.

„Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že až se vdám, tak si nechám jméno, až teď. Vždycky se mi vybaví ten můj prvotní záchvat smíchu, když jsem zaslechla poprvé „zavolej Šukala“. Zdeněk je na své jméno hrozně hrdý, naučil se ho nosit a bere ho s nadhledem, ale to já bych neuměla. A naše děti by to měly pořád na talíři. Jenže jak to Zdeňkovi říct? Jak s tím za ním přijít? Jsem hodně pevně rozhodnutá, že jeho jméno nechci, na něm mi nevadí, ale sama ho nezvládnu.“

Tušíte správně, že jde v obou případech o hodně citlivou věc, ať u Jindřišky, tak u Zdeňka. I když známe jen pohled Jindřišky, je docela dobře možné (a řekl bych, že i pravděpodobné), že Zdeněk si tenhle problém uvědomuje a Jindřišku by k ničemu netlačil, ale zatím s tou informací nepřišel.

„O dětech se bavíme už asi půl roku. Vidím, jak Zdeněk pokukuje po kočárcích a tím svým způsobem se hrozně těší. Není bezprostřední jako já, ale má to v očích. Projede kolem nás kočárek, já se začnu rozplývat a on po deseti minutách řekne, že by určitě ani holčičce nekoupil růžové peřinky, že mu to přijde jak pro Barbínu, jeho dcera bude mít peřinky červené. A pak, když mu to odsouhlasím, zase spokojeně převede řeč někam docela jinam.“

Čtěte také...

Reklama