Obrací se na mě hodně lidí s různými osudy. Lidí, kteří si nevědí rady v těžké životní situaci, lidí nemocných, zamilovaných, opuštěných, ale i hrabivých, kteří se ptají karet, kdo jim zemře jako první, aby mohli dědit. Myslela jsem, že mě už nemůže nic překvapit. A přece...

Velmi hezká, dvaatřicetiletá Jana, se objednala přes kamarádku s tím, že je to naléhavé. Když přišla, vypadala vyrovnaně a spokojeně, a tak jsem čekala, s čím vlastně přichází.

Zásadně nevykládám na to, na co se klient nezeptá                                                                  
To proto, že jsou věci, které třeba nemá vědět, nebo je vědět nechce. Pokud položí otázku, je také připraven řešit odpověď. Chci se vyvarovat toho, abych řekla někomu něco, co nedokáže zpracovat a pojmout.
Jana pro mě byla tak trochu sváteční, protože byla jedna z prvních, které za mnou vážily cestu z Prahy až do Varnsdorfu, a to bylo milé.

Jeden, druhý, třetí….
Usmívala se a měla příjemnou energii. Do kávy si dala pět kostek cukru. Pobavilo mě, že existuje někdo, kdo sladí ještě o kostku víc než já. Její první otázka směřovala k manželovi.

Co ke mně cítí?

Ujistila jsem ji, že manžel ji má velmi rád, jen se možná teď nachází v trochu náročném období, a zeptala jsem se jí, zda chce vědět, co ho trápí. „Ani nemusíte, vím, co mu je,“ odpověděla. „Myslím, že ví, že mu nejsem věrná,“ pokračovala.
Napadlo mě, že jde o klasický trojúhelník a že paní Jana řeší, zda se rozvést, nebo ne, tak jako bezpočet žen před ní. Nebyl to ale trojúhelník. Tahle žena žije takový mnohoúhelník, že jsem nevyšla z údivu.
„Manžel je báječný muž a já ho mám moc ráda. Je hodný a stará se o mě jako o děcko. Není nic, co bych mu vytkla. Má rád našeho syna, rozumí si s mými rodiči, je velmi milý k mým přátelům, má dobrou práci a není lakomý, dokáže uvařit, když já nejsem doma, nepije, kouří jen sporadicky a je mi věrný… to já jemu nejsem věrná…“ vysvětlila.

„Napřed bylo všechno pořádku a nic nám nescházelo. Ale jen velmi krátkou dobu. Pak přišel Milan. Je to jeho kolega z práce a je o pět let mladší než já. Nemohla jsem si pomoci a měla jsem s ním tajný románek. Jenže brzy chtěl, abych se rozvedla s Petrem, a to jsem nechtěla. Mám ho přece ráda. Nakonec se s tím ale smířil a já myslela, že tak jako mnoho jiných budu mít prostě milence. Jediné, co nám s Petrem totiž trochu hapruje, je náš sex. Já mu to ale nevyčítám, nemůže za to a bylo by mu to líto,“ vypráví mi Jana.
„Jenže pak přišel Zdeněk. Přistěhoval se naproti do bytovek. Je krásný a má roční holčičku. Mám s ním poměr už několik měsíců. Milan se mohl zbláznit, když jsem mu řekla, že s ním chci skončit. Bála jsem se, aby nemluvil před Petrem, a tak spím i s ním. Není to problém, je fajn. To Zdeněk mě do rozvodu nenutí, protože je sám ženatý,“ řekla.

„Aha, takže tři chlapi v chalupě - to by vám mohlo stačit, ne?“ konstatovala jsem s úsměvem a stále jsem čekala, na co se vlastně přišla zeptat. No mohlo by,“ oplatila mi úsměv.
 „Jenže to tak není. Potkala jsem totiž před třemi měsíci ještě Ondřeje. Ani nevím, jak to vzniklo, pořád mi nosil růže a dával mi květiny i za stěrače u auta, když jsem byla v práci. Dlouho jsem odolávala, ale když mi nechal hrát v rádiu a přidal k tomu krásné vyznání, bylo toho na mě moc. Řekla jsem si, když mám tři, tak už se čtvrtý ztratí. Je báječný a pozorný. Je to starší muž a každým coulem džentlmen. No co vám mám povídat Míšo...“

Petr je báječný manžel, a ani náznakem ho nechci opustit.
Milan je takový citový, má mě rád a těžko by nesl, kdybych ho opustila.
Zdeněk je brouček, se kterým je mi krásně lehko.
A Ondřej je úžasný, galantní chlap, vedle kterého se cítím tak malá a v bezpečí…


Je to všechno?

Upřímně řečeno, čekala jsem dalšího. Čím dál víc mě to začínalo bavit. Ještě jsem nic takového neviděla. O každém z těch mužů, včetně manžela, mluvila Jana s tak upřímným citem, s láskou a ohleduplností, že mě na chvíli napadlo, kdo a proč vlastně u nás zakázal mnohomužství?
Stále se ovšem Jana nedostala k otázce. Nevypadala, že by na současném stavu chtěla, nebo i z jejího místa mohla cokoli měnit. Tak jsem se jemně zeptala sama.
„Jani, to,  co mi říkáte, je sice zvláštní, ale nějak to umím pochopit. Prostě život má mnohdy podivný smysl pro humor. Jen jaksi pořád nevím, jestli s tím chcete něco dělat? Na co jste se vlastně přišla ptát? Potřebujete vůbec při téhle idyle pomoci?"
Její odpověď mě doslova zlikvidovala a já se musela opravdu od srdce zasmát.

Ubližovat mému muži není fér!
„Ano, máte pravdu,“ zvážněla Jana…
„Přišla jsem vyřešit jedinou, důležitou věc. Manžel se trápí. Je mi velmi líto, když ho vidím smutného, a nechci to tak nechat. Mám ho ráda a přeji si, aby byl v pohodě. Někdo z nich musel mluvit. A já jsem přišla, abyste mi pomohla zjistit, kdo to byl. Ten, kdo ublížil mému muži, není fér, a s tím se rozejdu! řekla pevným hlasem a s odhodláním Xeny. 
Musela jsem na ni v té chvíli zírat jako Hurvínek. Nezmohla jsem se ani na to, abych to komentovala. Myslela jsem si přesně totéž, co teď vy. Jenže jsem se jí dívala do očí a pomyslela jsem si, že tenhle svět pro ni jenom nemá formu. Ona je prostě někde úplně jinde!

A kdo to tedy byl?
Příběh je zřejmě zamotanější. V touze o Janu nepřijít nemluvil ani jeden z nich!  
Její manžel má zdroj, který má ženské jméno, a Jana to možná nebude mít v nejbližších dnech vůbec jednoduché.

Přála bych jí štěstí, protože v ní není ani náznak vypočítavosti. To, co dělá, dělá s lehkostí a s jakousi naivní, ryzí upřímností.

Pozn.: Příběh bych nezveřejnila, kdyby Jana nesouhlasila. Pouze nechtěla fotku a jména jsou pochopitelně rovněž jiná.

 

Reklama