Kamarádka, ano, to jsem já. Řeknete si, být kamarádkou je přeci něco ušlechtilého, každý chce mít kolem sebe přátele a kamarády. Bez nich by byl život prázdnější a smutnější. Alespoň bez těch mých přátel a kamarádů by to tak bylo. A mám jich kolem sebe opravdu spoustu…

Už jako dítě jsem nerada stála v koutě, byla jsem pro každou špatnost a legraci. A že jsme se jich se spolužáky navymýšleli víc než dost. Postupně jsem začala trávit víc a víc času s kluky. Nebavilo mě celé přestávky sedět ve třídě a vzdychat u zrcátka, kterak mám příšerně krátký řasy, tlustý tváře a nechutný beďary. Raději jsem zkoumala, co udělá směs kypřicího prášku do pečiva se šumákem a vodou s vodovodním kohoutkem na záchodě.

Domů jsem nosila poznámky a nejednou jsem si od rodičů vyslechla, že jsem měla být kluk. Ale mně to takhle vyhovovalo. Kamarádek jsem měla poskrovnu, za to kluků - kamarádů jsem kolem sebe měla mraky. Po odpoledních jsme lítali po loukách a vymýšleli lotroviny. Zkoušeli jsme kouřit za autobusovou zastávkou a pak to zajídali, aby z nás nebylo cítit, nezralými jablky.

Potom jsme se navzájem předháněli, komu bylo víc zle a čí rodiče to nepoznali. Chodila jsem s nimi hrát fotbal a v zimě hokej. Jezdila jsem s nimi na kole i seděla večer u ohně a se stejným nadšením pálila klacky. Holky se mi zdály vzdálenější a vzdálenější.

Ani na střední škole se to nezměnilo. Dál mi nepřipadalo zábavné lítat po buticích a sekáčích a shánět to "nej" oblečení, které mi budou ostatní holky závidět. Nehty jsem sice měla také, ale nepovažovala jsem je za středobod světa, stejně jako svou tvář. Prostě spíš kluk.

Kamarádi se postupně zamilovávali a naučili se své spory s partnerkami řešit se mnou. Stala jsem se jejich vrbou. Jejich přítelkyním jsem však byla trnem v oku a já se nedivila. Proto jsem brala s rezervou, když se kluci se mnou na dobu, kdy s danou dívkou chodili, přestávali vídat a omezovali jsme se na občasný telefonát.

Až mnohem později jsem si uvědomila, že to vypadá, že jsem odsouzená k doživotnímu přátelství. Najít si partnera se pro mě stalo noční můrou. A přes všechny své názory na laky na nehty i šminky, jsem je používala, chodila a chodím oblékaná jako žena, nosím ráda sukně. Přesto jsem za svůj život měla vztah jen s jedním mužem, který po společně stráveném půl roce odešel s tím, že budeme lepší kamarádi.

A jsme, ale já už nechci kamaráda, já chci muže, který mě bude milovat, který se mnou bude chtít založit rodinu a který mě bude považovat za ženu.

Teď mi je dvacet pět let a jsem stále sama. Pravda, obklopena přáteli, a mnohdy už i jejich rodinami, ale sama. Kluci se mnou chtějí prostě jen kamarádit…

Anna


Soutěž

Úkol číslo pět:

A tak aniž vím

zda se lepším stávám

běžím za něčím

bůhví čemu vstříc.


Více informací najdete ZDE.   

Reklama