Reklama


Dlouho jsem přemýšlela, jestli Vám mám napsat, protože i když jsem už dospělá,
a snad i více vyrovnaná, vzpomínky stále bolí... Ale říká se, že člověk by neměl nechávat určité "věci" ve svém nitru,
protože jednou přijde den, kdy na něj např. padne splín a ono ukryté vyplave na povrch v mnohem horší podobě,
než ve které bylo do nitra uloženo.

Proto i když mám v očích slzy a na konci své zpovědi možná pokropím klávesnici,
pokusím se otevřít ta dvířka dětství, která mě neustále straší ve snech.

Začnu trochu neobvykle. Mám ráda (dokonce velmi ráda) svého otce,
i když mi jako malé dívce, a později puberťačce ublížil.
Jak slovně, tak i fyzicky.

Jako učitel historie se nechal inspirovat starověkem (především jedním z řeckých městských států) a od malička propagoval tzv. "sparťanskou výchovu". 

Babička mi říkala, že když jsem v kolébce brečela a ona mě chtěla utěšit ve své náruči, on jí to nedovolil se slovy, že nechce mít rozmazlené dítě.

Neměl! Jeho dítě bylo vystrašené, u oběda se bálo mlasknout, nebo "nedej Bože" cinknout příborem o talíř,
aby nemuselo za trest klečet, ve škole se bálo,  aby nedostalo špatnou známku nebo nějaké napomenutí, aby...
Jednou, když jsme se v hodině dějepisu bavili o trestání otroků nástrojem zvaným důtky,
toto vystrašené dítě zvedlo ruku a celé třídě je podrobně popsalo.

Dodnes si pamatuji, v kterém šuplíku tato "tyč s řemínky" ležela. Dodnes si pamatuji, jak rány po řemenech bolely.
Postupně jsem sama sobě vsugerovala, že si fyzické tresty zasloužím.

Vždyť jsem schovávala žákovskou knížku, gumovala a přepisovala známky, lhala, že chodím na obědy...
Lži narůstaly a každá lež by přece měla být potrestána! A taky byla. Nejen fyzicky, ale i slovně.
Později, když se od nás otec odstěhoval, začínala slova převládat.

Byla jsem nula, holka, která nedokázala ani sama dojít do obchodu, holka, která na každou sebelehčí otázku odpovídala jedním slovem:
"Nevím!" -  holka, která dokázala jenom jedno - rozbrečet se. Vždy a všude!

Nebyla jsem dcerou, na kterou by mohl být můj otec pyšný. Snažila jsem se vystudovat (dokonce jsem se dostala na VŠ),
najít si dobré zaměstnání, ale stále jsem v očích svého otce viděla zklamání.

Ostatní dívky byly hubené (já jsem léčila svoje trable jídlem), vynikaly v nějakém oboru (já jsem po otci nezdědila ani hudební, ani taneční nadání), dcera přítelkyně mého otce dokonce dabovala v TV a mluvila dvěma cizími jazyky...

Co dodat?
Říkám si, že je to pryč - je mi třicet, mám hodného manžela, roztomilou dcerku - ale není. Šrámy na duši nevyléčí ani čas.
Zbývá mi jen jediné: VĚŘIT, ŽE NEBUDU JAKO ON. Chtěla bych být dobrou mámou, ale dokážu to?
Přece jen jsem dcera svého otce!
 K.


To je smutný příběh! Ale říká se, že má-li člověk opravdu silný odpor k některým rodičovským vzorům,
je schopný reagovat u svých dětí jinak. V afektu je to těžké - člověk nejčastěji použije právě to, co se naučil, co vídal ve své rodině.
Takže držím palce, určitě to zvládnete.


Jen připomínám, že pro spravedlivější hodnocení článků budeme odměny zasílat až v odpoledních hodinách.

 

Dnešní téma jsou tělesné tresty:
Bili vás rodiče?
Trestal vás pan učitel rákoskou?
Jak vychováváte děti?
Trestají učitelé v dnešní škole?

Když mě rozčílí, ubalím mu!

Jak trestáte děti?

Je facka účinné a správné řešení?

Je účinnější chválit?
Co se má a nemá?


Napište nám, odměníme Vás!
redakce@zena-in.cz