„Babičce je devadesát a zlomila si nohu v krčku. Její dcera, moje máma je na tom zdravotně špatně, takže se o ni nemůže postarat. Skončila v LDN a my ji tam nechat nechceme, tam by umřela,“ říká její vnučka Jindra.

granny

Moje kamarádka Jindra mi asi před týdnem volala a v jejím hlase byl slyšet smutek a beznaděj. „Nemohla bys mi půjčit dvacet tisíc?“
Potřebuje totiž peníze na soukromé sanatorium pro babičku, která je zatím v LDN, kde by určitě umřela, jak se Jindra obává...

Babička Jindry si zlomila nohu v krčku a nemohou ji operovat, protože má slabé srdce. Zrovna nedávno zkolabovala a doktor řekl, že srdíčko je už opotřebované a nedá se s ním nic dělat. Operace a endoprotéza, která se dnes už „celkem běžně“ dává, tedy nepřichází v úvahu. Možná by se dalo operovat v lokální anestezii, ale tím se nikdo nechce zabývat. Co s devadesátiletou babkou, ta už je k nepotřebě a byly by to vyhozené peníze. Přesuneme ji do LDN a bude to!

Babička je sice už hodně stará, ale stále jí to myslí, zajímá se o svět a z neutěšeného prostředí LDN je nešťastná, protože má pocit, že je to její konec. Sem odkládají „nepotřebné“, které už doma nikdo nechce.

Jindra chce babičce pomoct, ale není to jednoduché

„Uvažovala jsem o tom, že bych si ji vzala domů, ale jsem sama, chodím do práce a ona potřebuje soustavnou péči. Dovolená není řešení a nemůžu si dovolit přijít o zaměstnání, to bych jí nepomohla už vůbec. Tak ji alespoň denně navštěvuji, aby neměla pocit, že jsme ji tam neodložili. Vždycky jí uvařím domácí jídlo, to je to jediné, co ji trochu drží. Nechce tam jíst a ztrácí se nám doslova před očima.

Když jsem se ptala ošetřující lékařky, zda není nějaká jiná možnost, řekla mi o soukromé klinice, kam by si ji mohli vzít a měla by tam důstojnou péči na úrovni. Ale má to jeden háček, stojí to dvacet tisíc měsíčně. Část se dá zaplatit z jejího důchodu, ale stále zbývá ještě dost peněz na doplatek.

A to, co zbude z mého platu, by stačilo jen tak tak. Máma má malý důchod, ze kterého sotva vyžije, a ostatní příbuzenstvo se k nám postavilo zády. Zkrátka, v nouzi poznáš nejen přátele…

Vůbec si nevím rady, nechci tam babičku nechat. Kdybys viděla, jaké je tam prostředí, asi bys mě pochopila. Obrovská ratejna se žlutou studenou dlažbou, bíle vykachlíkovaná až po okna a otřískané železné postele. Vypadá to tam jako v pitevně a někdy mám pocit, že je to snad schválně, aby se lidem nechtělo žít.“

A pak se říká, že dožít se vysokého věku je štěstí.

Reklama