Reklama


Prázdniny trávila v pyžámku na pokoji, společnost jí dělala hlavně její plyšová žirafa. A dvakrát týdně a o víkendu návštěva. To jen proto, že nechtěla svému biologickému otci říkat „tatínku“ a přespávat u něj. Případ desetileté Terezky Smutné vzrušil loňské léto celou zemi a jen stěží by se našel někdo bez názoru na její dojemný osud. Dívka byla zavřena nejprve na psychiatrii motolské nemocnice a následně na celé prázdniny do Olivovy dětské léčebny v Říčanech.

Zdálo se, že pobouření, které vyvolalo její násilné odloučení od matky, dostatečně pohne zákonodárci, a ti zajistí, aby se něco podobného už neopakovalo. Naopak. Parlamentem prošla novela Občanského soudního řádu, která počítá i s tzv. navykacím režimem pro děti, které se nechtějí s jedním z rodičů stýkat. Pokud zákon podepíše i prezident, může se stát, že si totéž, co Terezka Smutná, budou prožívat i další děti.

Případů, kdy se dítě odmítá stýkat s jedním ze svých rodičů, není totiž v Česku málo. A mnohdy se není čemu divit – odmítaný rodič, nejčastěji otec, totiž nejeví o dítě žádný nebo minimální zájem. Cestu k němu si začne hledat až v momentě, kdy se mu potomek hodí jako prostředek k prosazování jeho zájmů.

„Dochází k situacím, kdy biologický otec dlouhodobě psychicky či fyzicky týral svoji partnerku, případně popíral své biologické otcovství nebo se s dítětem vědomě nestýkal. Soud přesto může rozhodnout nejen o tom, že je dítě povinno se s ním stýkat, ale může mu dítě svěřit i do výlučné, případně „jen“ do střídavé péče,“ popsala už současný stav Marie Saša Lineau z organizace ProFem.

Podle Ivany Spoustové z projektu AdvoCats for Women (slovní hříčka – Advokátky či AdvoKočky pro ženy) zákon postrádá logiku. „Nedovedu si představit, že bychom někde zavřeli dva politiky, aby změnili svůj politický postoj. Rovněž nemůžeme zavřít dva dospělé lidi jenom proto, aby k sobě našli znovu vztah, a nerozpadala se nám manželství. Stejně tak nemůžeme zavírat děti, aby nacházely vztah k někomu, ke komu ho prostě necítí,“ uvedla právnička.

Co je v novele nejspornější:
+
Navykací režim. Má platit v případech, kdy se má dítě začít stýkat s rodičem s nímž nebylo dlouhodobě v kontaktu, aby obnovilo sociální a citové vazby.
+ Umístění do vhodného prostředí. Dokud rodiče nenajdou shodu nebo soud nerozhodne jinak, dítě, o které se hádají, může být umístěno na neutrální půdu. Tedy třeba připadá v úvahu i psychatrická léčebna...
+ Možnost (nikoliv však povinnost) respektovat názory i čtrnáctiletého dítěte při rozvodu.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS) tvrdí, že novela práva dětí naopak posiluje. Potomky znesvářených rodičů by již neměl hned odebírat exekutor. Rodina by nejdřív měla podstoupit terapii a mediaci, tedy dohodu s prostředníkem.

Hájí také tzv. vhodné prostředí, tedy umístění dětí na neutrální půdu. To se prý využívá i v jiných zemích. A děti se do něj prý dostanou, jen pokud se samy nebudou schopny rozhodnout, s kterým z rodičů chtějí být.

S tím nesouhlasí stínová ministryně ČSSD pro ženu a rodinu a poslankyně Anna Čurdová. Podle ní naopak země EU tzv. vhodné prostředí obvykle nemají. Pokud novelu podepíše prezident, spolu s několika kolegyněmi okamžitě předloží další novelu, která by toto opatření neobsahovala.

Čurdová tvrdí, že odebrání dětí by mělo být až krajní možností, pokud by se rodiče nebyli schopni v žádném případě dohodnout. „Stát musí hájit v první řadě zájem dítěte, i za cenu toho, že jeden z rodičů nemůže vykonávat svá práva,“ dodala Čurdová.

Argumenty odpůrkyň zákona:
+ Už nyní místo ochrany práv dítěte, případně rodiče, který je do té doby vychovával, chrání stát druhého rodiče, když jeho práva staví nad blaho a práva dítěte. A nový Občanský soudní řád může situaci ještě vyostřit.
+ Při rozhodování není u soudu zohledňován názor starších dětí, které již svou vlastní vůli projevují.
+ U malých dětí, které jsou nuceny násilně opustit vlastní zázemí a prostředí svých nejbližších, může nastat řada psychosomatických potíží.
+ Stát, který obvykle tak neochotně zasahuje do soukromí svých občanek a občanů (jako stále ještě v mnoha případech domácího násilí), novým zákonem zasahuje do něčeho tak výsostně osobního, jako jsou city a mezilidské vztahy.
+ Podkladem k tomuto zákonu je teorie PAS, tzv. syndrom odcizeného rodiče, která je většinou světových odborníků odmítána. Je totiž založena na domněnce, že dítě, které jednoho z rodičů odmítá, je nutné „přeprogramovat“ tak, aby k němu nalezlo cestu a začalo ho mít rádo.

Myslíte, že by rozpory rodičů měly odnést děti odloučením? Mají mít už čtrnáctileté děti právo rozhodnout se, u kterého z rodičů budou žít?