Dnešní téma mě oslovilo. Nemohu si odpustit, abych se s Vámi nepodělila o své zážitky z malé školní kuchyně. Bydleli jsme na vesnici a většina maminek si pochvalovala, jak je to úžasné, že i u nás mohou děti chodit jíst do školní jídelny. Na náš názor se samozřejmě nikdo neptal. Podotýkám, že to bylo v roce 1962, kdy mi bylo osm let.

Tety, jak jsme kuchařkám říkali, vařily celkem dobře, tak nějak po vesnicku. Jenže asi v rámci úspor začaly vařit i taková jídla jako mleté dršťky s bramborem a kyselým zelím. No tak to tedy moje zažívací ústrojí nemohlo. Musím podotknout, že jsme nesměli odejít od stolu, dokud jsme jídlo nesnědli. Byla jsem schopná sedět v té jídelně, dokud si nás mamka nepřišla vyzvednout z družiny, kde se kupodivu nezjistilo, že jsem se ještě nevrátila z oběda. Od té doby vypukla mezi mnou a kuchařkami vojna. Pokud bylo cokoli jiného, byla jsem vzorné dítě a vše řádně dojedla, ale jak byly dršťky, a to v jakékoli podobě, seděla jsem v jídelně, až než jsme šli domů. Jednou jsem však, snad již z čirého zoufalství, vzala talíř a pořádný nášup tohoto blivajzu vysypala pod stůl. Tety se divily, ale v domnění, že se nade mnou smilovalo jiné dítě, mě propustily hrát si s ostatními.

No, co asi následovalo, si asi všichni umíte představit. Jediné plus, které z toho vzniklo, bylo to, že mě mamka z obědů odhlásila a byla jsem jen o svačinách. Dodnes nenávidím všechna jídla tomuto podobná. Když jsem toto vyprávěla svým vnoučatům, nechtěla mi věřit. Dobře, že dnes si mohou děti vybrat z více jídel, a podle zkušeností svých vnoučat vaří opravdu dobře.
 
 
Krásný den všem

přeje Majdalena
Dršťky, dršťky, ještě, že jste nedostala - vy víte přes co. Jen mne to tak napadlo. Ale vedla jste si statečně!

Reklama