Dobrý den,
ani nevíte, jak jste mi dnešním tématem kápli do noty. Už několik dní jsem se odhodlávala napsat SOS - mám doma puberťačku, co s tím?
Je jí 13 a půl, ale přibližně před rokem to začalo. Od miminka blonďatý andílek, ochotný, milý, ve škole jakž takž. Je mladší z mých dvou dcer - starší měla nedávno 18 - a vždycky jsem si myslela, že budu mít víc starostí s tou starší. Bohužel opak je pravdou.

Ač je mi 40, nepotřebuju žádné nové oblečení, protože už mám manžela (a kdo jiný by tak na mě byl zvědavý). Mám děsný účes. Když už něco poslouchám, tak trapné Rádio Čas. Vytáčejí ji otázky typu: Jak ses vyspala (bez odpovědi), Co bylo ve škole (nic), Co jste měli na oběd (hnuuuus), a pokyny: běž se učit (já se na zítřek nemám co učit), ukliď si tu (móóžná). Někdy mám pocit, že tak vlastně odpovídá schválně, protože ví, že mě takové odpovědi mrzí.
Kapitola sama o sobě je oblečení - ona žádné blbé oblečení a boty od Ťamana nosit nebudééé, protože se to stejně hned rozpadnééé.
Samozřejmě jsou i světlé chvilky - kdy v ní bojuje dítě/žena a zvítězí dítě - sem tam se ještě přitulí, má tendenci si popovídat. 

Ani nevíte, jak mi udělalo dobře, když jsem si tady přečetla nářky ostatních. Protože já mám pocit, že všechny mé kolegyně a kolegové mají děti bezproblémové, dobře se učící a studující, nikdo si na nic nestěžuje.
Sem tam - no, poslední dobou stále častěji - potají ukápnu slzu, proč právě já mám takového fracka drzého sprostého" a kde jsem udělala chybu" a co jsem komu udělala".
Když má za úkol prozvonit mě, že došla v pořádku tam a tam, taky se to neobejde bez komentáře. Nechápe, že mám o ni strach. Mám strach, že se jí něco stane, strach z toho, co bude, strach z toho, aby se nechytla nějaké party, strach z drog, obavy z toho, kam půjde po základní škole atd. atd.

No, vidím, že to mám psáno trochu páté přes deváté a zdaleka ne vše. Vím, že to musím přežít, ale už aby to bylo!!
Všechny vás zdravím, Konvalinka


Držíme palce. Nebojte, ona to zvládne a vy taky. Za pár let budou z vašich dnešních problémů humorné historky pro kamarády.
Jen tak mimochodem - co tatínci? Zatím to vypadá, že dospívající děti žádné otce ani nemají. Jsou vám oporou? Nebo je to pro vás o starost víc, aby se navzájem nepřizabili? Těším se na vaše další příspěvky.

Reklama