Bulvár

Nečekej na zítřek, ozvi se dnes!

 

Pláč většinou nepatří k věcem, se kterými by se člověk rád chlubil. Zřejmě to bude tím, že většina z nás vnímá pláč jako slabost. Rovněž já zcela otevřeně přiznávám, že se svými slabostmi nechlubím. Nicméně se s Vámi podělím o důvod toho, proč jsem naposledy plakala.


Bylo to včera večer. Jako obvykle jsem si udělala čas na zbilancování dne a pravdou je, že jsem měla dost zážitků k popřemýšlení. Do oné bilance se nejvíce promítla schůzka s jedním mužem, a to ne jen tak ledajakým. Asi není na místě vysvětlovat Vám, o koho jde a jaký k němu mám vztah. Byl vedoucím mé diplomové práce, ale s ukončením školy nás vztah neskončil.

Když potřebuji, obracím se na něj s prosbou o pomoc a on se mi vždy snažil vyjít vstříc. V poslední době se naše e-mailová komunikace poněkud změnila – zosobněla. Po prohlédnutí mých webových stránek mi poslal jeho pohled na moji duši a já jsem měla konečně pocit, že mě někdo pochopil.

A tak, když jsme si včera povídali, došlo jednak na můj vztah k nevidomým dětem a zároveň k ideji, proč přeposílám jisté maily. Čas od času se mi dostane do rukou souhrn velmi pěkných myšlenek a nedá mi to, abych je neposlala dál.

Nechci šířit spam, to ne, ale mám pocit, že když se to dotkne mého srdce – mám povinnost to některým lidem též předat. Ne že bych byla ideálním človíčkem, který má to právo psát druhým, co mají dělat, aby byli také ideálními.

Osobně si myslím, že ideální člověk neexistuje, a pokud přeci, tak už to není člověk. V mém životě jsem stačila udělat spoustu chyb a spoustu z nich jsem si dosud nedokázala odpustit. Možná kdybych četla některou z níže napsaných myšlenek, rozloučila bych se s tátou, když jsem ho naposledy viděla, a určitě bych mu nezapomněla říct, že ho mám ráda i přes všechny okamžiky, kdy mi ublížil.

 

Nečekej na úsměv, abys byl milý…

Nečekej, až Tě někdo bude milovat, miluj sám.

Nečekej, až budeš osamělý, abys poznal hodnotu přátelství.

Nečekej, až padneš, abys přijal radu.

To všechno proto, že nevíš, jak dlouho to všechno ještě bude trvat.

 

Bohužel jsem to nestihla. Umřel a mně se od jeho smrti honí hlavou myšlenky, co všechno mohlo být jinak. Vše, co jsem mohla udělat lépe. A to mě uvádí k pláči – včera to nebylo poprvé, co mě to rozplakalo.

I teď, když píšu tyto řádky, musím rovněž stírat slzy z mých očí. Vím, že si to s sebou ponesu životem, dokud sama sobě nedokážu odpustit. Možná by mi pomohlo, kdybych věděla, že moje chyba pomohla jiným, aby tutéž chybu neudělali také.

Jsem si vědoma toho, že plakat nad svými chybami už nic nezmění. Bohužel, některé okamžiky nelze vrátit ani o sekundu zpět, a přitom by nám to mnohdy pomohlo. Své chyby však musím brát jako ponaučení a snažím se je neopakovat. Už nikdy nechci zažít okamžik, abych si vyčítala, že jsem někomu nestihla říct, že ho mám ráda.


Na některé z Vás mohou mé řádky působit jako utopie, jako nesmyslný blábol o ničem. Možná nedokážu správnými slovy říci, co nejvíce lidem, aby se snažili žít každou minutou, aby žili, jako kdyby tento den měl být posledním. Sama to zcela neumím, ale snažím se, abych předešla případným slzám lítosti nad něčím, co jsem vlastní vinou nestihla.


Milé čtenářky, pokud máte pocit, že se Vás moje slova netýkají – zkuste se zamyslet nad tím, jestli ve Vašem okolí neexistuje nějaký člověk, kterému jste už dlouho nenapsali, a přeci víte, že by mu to udělalo velkou radost.

V době internetové komunikace to téměř nic nestojí, a přeci – dokáže to rozzářit úsměv nejen Váš, ale i toho druhého.

Pěkný den a pouze slzy štěstí nebo smíchu Vám přeje bokul.


Milá Bokul, děkuji Vám za Váš příspěvek. Chce to čas, ale věřím, že brzy již odpustíte sama sobě a tím nejlepším důkazem bude to, že nezapomenete, jak sama píšete, ozvat se blízkým, kteří Vás mají rádi.

Každý asi není citlivý a možná si bude myslet, že Vaše řádky jsou utopií - ale to je přece jejich věc, ne?! :-)

Proč někdo nepláče a je tak tvrdý především sám k sobě? Lže, nebo slzy prostě nepotřebuje?

                                                      redakce@zena-in.cz
   
18.01.2006 - Společnost - autor: Iveta Šafránková

Komentáře:

  1. avatar
    [7] bokul [*]

    apina: I tak se to da brat. Jak jsem se snazila napsat - mozna jsme nektere vety nedokazala zcela nejlepe zformulovat - nicmene neni nad to moci jit spat s pocitem, ze neexistuje zadny rest, ktery bych mela vyresit az zitra... Jak rikam, je to jenom snaha blizeni se idealu, ktereho snad ani dosahnout nelze.

    superkarma: 0 18.01.2006, 15:12:55
  2. avatar
    [6] bokul [*]

    1567: Musi to byt strasna bolest prijit o dite, zvlast pak kdyz clovek citi, ze mohl udelat neco jinak. Urcite bylo tezke se s tim srovnat. Snad jsi mela pobliz nekoho, kdo Ti pomohl.

    superkarma: 0 18.01.2006, 15:10:50
  3. [5] apina [*]

    Chápu to. Taky mi umřela maminka i manžel. Ovšem kdybych měla každý den žít jako by byl poslední tak bych určitě netrčela tady v práci!!!

    superkarma: 0 18.01.2006, 13:55:33
  4. avatar
    [4] Žábina [*]

    1567: to muselo být strašné

    superkarma: 0 18.01.2006, 13:31:08
  5. avatar
    [3] Žábina [*]

    krásně napsáno, taky mám slzy v očích

    superkarma: 0 18.01.2006, 13:30:48
  6. avatar
    [2] 1567 [*]

    Bokul, vím o čem píšeš....večer jsem synovi "mluvila do duše" a nabádala jsem ho, aby tolik neutrácel a naučil se hospodařit s penězi a ráno byl mrtvý...

    superkarma: 0 18.01.2006, 12:52:37
  7. avatar
    [1] Vivian [*]

    Moc krásně napsáno

    superkarma: 0 18.01.2006, 12:46:09

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme