Dobrý den krásným ženám v redakci a ještě krásnějším Ženám-in!

Pryč jsou doby, kdy mé trápení nebralo konce. V patnácti letech jsem si připadala se svými 170 cm nejvyšší ve třídě. Co by někdo za takovou výšku dal. Jenže mně se líbil o hlavu menší kluk. To byl ten kámen úrazu.
Chtěla jsem mít zuby krásné, jaké měly hvězdy Hollywoodu. Vlasy kudrnaté, a nohy naopak nechtěla chlupaté. Kde jsou ty časy, kdy mi na sobě vadilo úplně všechno, a přitom jsem všechno mohla. Zlom v mé pochybnosti nastal, když mě můj nastávající přesvědčil, že nejvášnivější ženy jsou s chlupatýma nohama a mužům se nejvíc líbí. O tom, že jsem nejkrásnější ze všech, jsem v jeho přítomnosti nikdy nepochybovala.
Obdivoval moji šikovnost, pracovitost a chuť zkoušet nové a nové věci. Z dříve málosebevědomé dívky se   klubala žena s ostrými lokty. Žena, která si vzala na bedra víc, než mohla unést. Epileptické záchvaty, kdy ráno pro mě bylo najednou poledne, se stupňovaly k horšímu, neboť byly dlouhou dobu neléčené. Páteř začala volat o pomoc a najednou, když mi přišlo, že bych se sebou jako každá žena mohla i něco pěkného začít dělat, přišla podpásovka ze všech nejhorší. Rakovina. Ano, přesně ta, na niž umřela moje teta, druhá teta i babička.

Řeknu vám, stačí aby člověk onemocněl, a je spokojený sám se sebou, s každým dnem. Vůbec mi najednou nevadilo, i kdyby byl manžel o hlavu menší. Dříve jsem si neuměla představit, že bych neměla vlasy. A já je opravdu neměla. Začaly padat. Jeden za druhým, jak listí na stromě. Dokonce jsem se zbavila i těch prokletých chlupů na nohách. Najednou byly nožky k mé spokojenosti. Ale skutečně byly?! Pleť nezvládla hormonální změny v těle, zápřah chemoterapie a začala stárnout. Najednou je člověku všechno jedno, i když je v přechodu a není mu ani čtyřicet. A hlavně je se sebou spokojený, i bez kosmetičky a paradoxně kadeřnice. Jen když mu je chvíli dobře.

Dnes jsem čtvrtým rokem po operaci, sama sobě se líbím i s kruhama pod očima a je mi srdečně jedno, jak ve svých čtyřiceti vypadám. Mám osteoporózu, a tak se dnes modlím, abych nepřišla o svoje vlastní zuby, a hollywoodský úsměv mi je ukradený. V přechodu jsem od svých šestatřiceti a z Nuselského mostu rozhodně skákat nepůjdu. Děkuji za každé nové ráno, každý nový den. Pracovat dnes nemohu, a když něco málo udělám, tak se mám za velkého borce.

Když zapátrám ve svých pamětech, kdy jsem byla ale opravdu nejkrásnější, rozhodně v období devíti měsíců, než se narodila moje jediná dcera. To říkám já. Nejvíce ovací jsem sklidila od všech svých blízkých i známých, když mi vypadaly vlasy. Musím jim dát za pravdu, že v tomto ufoúčesu, nebýt té prokleté nemoci, bych se opravdu cítila svobodně a mladě.
Člověk by neměl jít proti přírodě za každou cenu. Máš chlupaté nohy? Máš zrzavé vlasy? Děkuj Bohu, že máš! Také je mít nemusíš. Všechno přirozené bývá krásné. Mě by pan Saudek mohl vyfotit s jizvou na břichu, a vůbec bych se za ni nestyděla. Ani bych ji neskrývala.
Takže, pane Saudek, až budete fotit kalendář zatím přeživších  „trpitelek" rakoviny vaječníků, tak hlavu mám v pořádku a telefonní číslo v redakci.

Krásný den Vám  všem přeje jak jinak než se sebou spokojená Iva

Dlouho jsem váhala, zda přidám svoje fotografie. Bylo by nefér o sobě psát a pro vizuelní představivost čtenářek nepřiložit pár snímků.



První je po skončení chemoterapie. Jsem na něm společně se svojí dcerou.


Na druhém jsem pobouchaná po těžkém epileptickém záchvatu.


Třetí je o něco veselejší. Jsou to moje první kudrnaté vlasy po chemoterapii, které mi začaly růst.
Dnes už mi odrostly a mám zase svoje chválabohu rovné.
Milá Ivo,
děkuji za příspěvek a fotografie.
Jste moc statečná, moc krásná a já vám moc držím palce.

Reklama