Marie a standa

V dobrém i zlém, slibují si páry při svatebním obřadu, ale který z nich to opravdu dodrží? Většina manželství se rozpadá kvůli „prkotinám“a kdejaká vážnější překážka je skolí, místo aby je posílila. Ne tak manžele Marii a Standu, kteří v dobrém i zlém překonali zkoušky nejtěžší a za pár let oslaví zlatou svatbu.

Když se na ně díváte, máte pocit, že jsou do sebe stále zamilovaní. Nebo snad znáte hodně párů, které se i po sedmačtyřiceti letech manželství drží za ruce, rádi se políbí a oslovují se „zlatíčko“?

Tenhle pár by určitě mohl jít příkladem všem, kteří tak snadno balí kufry a zapomínají na svůj manželský slib. V dobrém, ale hlavně ve zlém musí spolu držet, chtějí-li překonat rány osudu a naplnit moudrou pravdu, že ve dvou se to lépe táhne.

Ani jejich život však nebyl procházkou růžovým sadem. Od brzkého sňatku, přes výchovu tří synů, až po společné zaměstnání a hospodaření na vlastním pozemku. Život plný dřiny, odříkání, ale také soudržnosti, pochopení a lásky.  

Ano i u nich se našly problémy, občasné hádky a usmiřování, ale tak už to v rodinách chodí. To vše by se dalo přirovnat ke koření života, které vztahu dává ten správný říz.

Opravdová zkouška měla teprve přijít.

Standa vážně onemocněl. Rakovina plic a náročná léčba ho úplně zlomila. Uzavřel se do sebe a začal to vzdávat. Ne tak jeho žena Marie. Jak se s touto ranou osudu nakonec vyrovnali, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Kdy jste se dozvěděli, že je Standa takhle vážně nemocný, nastala ve vašem vztahu krize…
M:  To bylo před šestnácti lety a krize nenastala.

Jak to vlastně bylo?
S:  Tenkrát v listopadu jsem sekl s kouřením.

M:  A opravdu to vydržel, přečkal i vánoční firemní večírek, čemuž jsem sama nevěřila. Pak začal hodně kašlat a lékař ho uklidňoval, že to má každý odnaučený kuřák, plíce se čistí. Ale trvalo to až do února, kdy ho obvodní poslal na rentgen. A tam mu našli nádor. Jenže papíry se ztratily, takže všechno absolvoval znovu a na operaci se dostal až v květnu. Po operaci mi primář řekl, že to nevypadá dobře. Pustili ho domů, chodil na ozařování a chemoterapie.

S:  A palici mi ostříhala dohola!

M: To mi radily sestry, ať to udělám ještě před chemoterapií, že je to lepší, než člověku začnou vlasy padat v chumáčích. Což o to vlasy, vem čert. Ani mu nevypadalo obočí a řasy, ale bylo mu hrozně špatně.

S:   To si nikdo nedokáže představit.

M:  A Standa si myslel, že se z toho nedostane. Uzavřel se do sebe. Nikoho nechtěl vidět, ani děti, ležel na gauči, koukal do zdi a s nikým nekomunikoval. Já jsem v tomhle tvrdá a rozhodla jsem se, že to nevzdáme. Upravila jsem si pracovní dobu, abych s ním mohla chodit na vycházky a snažila jsem se s ním mluvit, abych ho rozptýlila. Doslova jsem ho prosila: „Stáníku, mluv se mnou, třeba mi vynadej, křič, breč, ale nemlč“! Byli jsme zvyklí žít společenským životem, měli jsme spoustu přátel, ale on nechtěl nikoho vidět, neměl o nic zájem. Konec se vším, utnul rodinu i mě. Trvalo to rok.

S:   Zájem jsem měl, vybíral jsem si hrob, prohlížel jsem si na hřbitově náhrobky. Ha, ha.

M:  Teď si dělá „prdelky“, ale nekomunikoval. Ale všechno jsem vydržela. Když byl v Ústí v nemocnici, vzala jsem si noční, jezdila za ním každý den vlakem a z nemocnice rovnou do práce.

S:   Pamatuju si jednu věc, když za mnou do nemocnice přijel syn a ptal se mě na procházce na terase, ze které byly vidět kurty, jak mi je, řekl jsem mu: „Ty vole, dej mi raketu a jdeme si zahrát tenis“. To byl takový pokus o vtip.

M:  Tenkrát jsem si myslela, že je opravdu konec, a jak jsem neznaboh, sepjala jsem ruce, brečela a prosila Boha: „Ještě mi ho neber, je to ještě brzo“. No a po tom roce, kdy byl psychicky totálně na dně, se nám ho podařilo konečně dostat mezi kamarády a rozptýlit ho. A to byl takový zlom a pak už to šlo.

Stando, když jsi viděl, jak se Marie snaží a bojí se o tebe, proč jsi jí nechtěl trochu pomoct? Tys to úplně zabalil, vzdal a neměl chuť bojovat?
S:   Ne. Byl jsem přesvědčený, že umřu, protože když mě propouštěli z nemocnice a řekli mi, že to bylo zhoubný, tak jsem si řekl, že to je konec.

M:  Víš, jak mě mrzelo, když jsi nás všechny odháněl. Nikdo ho nepřesvědčil o opaku. Zkoušeli jsme různé varianty, jak ho z té letargie dostat, třeba žertem. Jenže on to pochopil vždycky špatně, jako že je simulant. Takový nesmysl! Ubližoval nechtěně těm nejbližším, kteří mu chtěli pomoct.

S:   Tenkrát jsem začal mít rád tvého tátu.

M:  Abych to vysvětlila, tatínek byl hodně přísný a nebyl moc rád, že jsme se brali tak brzy (já v sedmnácti). Ale ta nemoc je strašně sblížila a hodně nám pomohl. Měl strach nejen o Stáňu, ale i mě, jak dřu.

Nechtěla bych to zažít znova, asi by to člověk zase vydržel, myslím, že hodně lidí vydrží víc, než si myslí. A ženská vydrží ještě víc.

S:   Já to teď trochu odlehčím. Nejvíc mi pomohla paní doktorka, když mi po dvou letech řekla, že mám metastázy. Zavolal jsem synovi, šli jsme do hospody a strašně se opili, naposledy. Tři dny nato mi sdělili, že to byl omyl. To mě tak nakoplo, že jsem dostal znova chuť do života.

Co myslíte, že je na vztahu dvou lidí nejdůležitější?
S:   Maruško, měla by ses poradit s přítelem po telefonu

M:  Mluvím za sebe. Řeknu jednoduše láska. Ale pro mě je nejdůležitější, aby se jeden mohl spolehnout na druhého, vzájemně se o sebe opřít, když je nejhůř. Neshody jsou všude, ale dají se překonat. Když cítíš, že ho opravdu miluješ, tak pro něj uděláš cokoliv na světě a očekáváš to samé i od něj. Každý může udělat ve vztahu nějaký průšvih, ale když víš, že je to opravdové, tak přece musíte zůstat spolu. Dneska se lidi rozcházejí kvůli hloupostem, které by se daly řešit. 

Hádali jste se někdy? Kvůli čemu?
M:  Samozřejmě, že jsme se hádali. Někdy bych ho zaškrtila, a on mě taky. (smích) To první zamilování a láska, jasně, ale vztah se musí na něčem vybudovat. Celý život se musíte učit spolu žít.

S:   Když jsme k vám jeli, tak jsme se taky trochu rafli. Asi jsme se bavili o dětech, protože nejvíc hádek v našem životě bylo o dětech. Ale potom to usmiřování je vždycky hezké. Viděl jsem, že za jízdy spí, tak jsem ji pohladil. Obrátí se na Marii: „Nečum tak na mě, když to říkám“. (smích)… a uvědomil jsem si, jak moc Marušku miluji.

M:   Problémy se mají řešit, hned! Jakmile je utneš a zakopeš, vždycky to v tobě zůstane a cítíš se ukřivděně. Problémy se musí vyříkat, i když se jedné nebo druhé straně nechce. Budeme si povídat tak dlouho, až dojdeme k nějakému rozumnému kompromisu nebo zjistíme, že to bylo velké nedorozumění. A jestliže něco nebylo s úmyslem druhému ublížit a dojde na omluvu, měla by se vždycky přijmout.

Stando, neměl jsi někdy pocit, že bys měl Marii vrátit to, jak se o tebe starala? Uvědomuješ si, že ti zachránila ti život?
S:   Proč? Vždyť to dělala pro sebe! Co by tu dělala sama, ha, ha. Já se o ni samozřejmě taky postarám, myslíš, že ji po těch letech hodím na skládku nebo dám do domova důchodců? Už teď ji zlobí páteř a já chci vyměnit dveře za širší, až ji budu vozit na vozíku.

M:  Ale tam jsou pak schody.

S:   To se vyřeší jednoduše, jeden vozík nahoře, druhý dole, ha, ha.

Standa

Vidím, že máte smysl pro humor. Ale teď vážně. Jak byste zrekapitulovali tento rozhovor?
M:  Ve všem, ve všem, v dobách dobrých i zlých, je pro nás základ rodina. A není to žádné plané gesto, pro nás rodina znamená všechno a v ní je to pevné pouto, které zůstane napořád.

S: Souhlasím s každým slovem.

Čtěte také:

Reklama