V sousedním domě zemřela mladá paní, zůstaly po ní dvě  malé děti.
Šli jsme na pohřeb.
V první řadě seděl vdovec a k němu se jako ptáčátka tiskly jeho děti. Otec se kousal do rtů, aby neplakal. Nechtěl, aby děti viděly, jak moc trpí.

Večer děti uložil a potom teprve se rozplakal.
Plakal na manželčině polštáři, který ještě měl její vůni, a bylo mu hrozně.
Najednou pocítil dotek jako motýlích křídel – zvedl hlavu – u postele stály jeho děti.
Plakaly, objímaly ho a něco jeden přes druhého říkaly.
Když se všichni vyplakali, konečně se dozvěděl, co mu vlastně říkaly.
Myslely si, že mámu neměl rád, protože na pohřbu neplakal.

A tak si uvědomil, že před svými se člověk nemá stydět ani za slabost, ani za slzy.
Nebo jste jiného mínění?  

Reklama