smackVyrůstala jsem v domě člověka, který, ač jsme ho tak oslovovali, nebyl naším otcem. Co se výchovy týče, názory našich rodičů se většinou shodovaly. Až na jednu věc. I když otčím častokrát sliboval, že si sundá opasek, věděli jsme, že pokud to udělá, přinejhorším mu spadnou kalhoty. Výprask prostě nespadal do jeho pravomocí. Až časem mi došlo, že měl vlastně výslovný zákaz.

Tohle pravidlo, přestože třeba nebylo ani vyřčeno, funguje v rodinách často. A hodně časté je ještě jedno další. Alespoň to tak vyplynulo ze zkušeností, nejen svých, ale i žen matek a nevlastních dětí, které jsem poznala a oslovila. A o co vlastně jde?

Když se v rodině ocitne „náhradní tatínek“, je za normálních okolností vztah jeho partnerky k němu asi takový (čest výjimkám): „Miláčku, nedělejme rozdíly moje - tvoje. Jsou to naše děti. Jsou moje stejně jako tvoje.“ Pokud v rodině klape vše, jak má, rodiče se shodnou na výchově, je vše ok a rozdíl mezi moje děti - tvoje děti opravdu neexistuje.

Ovšem, když dojde k situaci, kdy je dítě nevlastním rodičem vytrestáno (a to někdy i za předpokladu, že vlastní rodič by přistoupil k trestu stejnému), dochází k roztržce typu: „Co biješ moje děti?!“ Najednou opět rozlišujeme. Proč?

„Ne vždy se tak žena zachová, ale stává se to opravdu často. Je to logické. Žena-matka se snaží své děti ochránit. Chce, aby se necítily odstrčené nebo aby postrádaly otce. Vytváří klidné rodinné zázemí. Pokud ale dojde ke konfliktu a nevlastní rodič, v tomto případě otec, se snaží vychovávat děti způsobem, který se tomu druhému nezamlouvá, nebo pokud dojde na fyzické tresty, matka se snaží zasáhnout, aby dětem nebylo ublíženo. V této chvíli se cítí ona jako výhradní rodič mající právo trestat. Už tolik neuvažuje o tom, že slovy „Nebij moje dítě!“ nejen ubližuje partnerovi a narušuje tak vztah, ale také podrývá jeho autoritu.“

Psycholožka partnerské poradny Mirka Staňková

Reklama