Nedávno jsem psala o páchnoucích tramvajích. O bezdomovcích, kteří poněkud „otravují“ vzduch. Ale dnes chci napsat o jiných lidech, kteří vzduch také otravují. Ale jinak. Zpočátku se nám to může zdát směšné. Ale pak nás také někdy ovládne strach. Jsem z Prahy. A začínám se bát jezdit tramvají. A to tramvají číslo 14.

Minulý týden do ní nastoupil chlapík v čepici naražené až na oči. Stál opřený o tyč a něco si pro sebe mumlal. Ať si mumlá, řekla jsem si a nevěnovala mu pozornost. Jenže najednou jeho hlas nabýval na síle a začala jsem mu rozumět.
„Už ne, to už ne – mně z toho vyskočí mozek!“ začal vykřikovat.
Zopakoval to několikrát, pak se podíval na pána, který seděl přede mnou: „Tobě taky vyskočí mozek, všem vám vyskočí mozek! Budou tu samé mozky!“
To už jsem se začala vyhlížet nejbližší zastávku, kde bych vystoupila, aby  aspoň můj mozek zůstal uchráněn. Ten pán se totiž netvářil vůbec přívětivě, zpočátku se mu někdo smál, ale nyní bylo hrobové ticho. Strach. Co provede? Bude jenom křičet, nebo udělá i něco víc? Nevím, jak to dopadlo, ve zprávách nic nepsali, ale já raději tramvaj opustila.

V sobotu se ozývá nedaleko mého sedadla mňoukání. Asi někdo veze kočičku, pomyslela jsem si. Ale nevezl. Paní středního věku vydávala tyto zvuky. Musím říci, že by jí i strýček Jedlička záviděl. Nebyla jsem sama, kdo ji slyšel. Dva asi čtrnáctiletí kluci jí začali odpovídat štěkáním. Přiznám se, byla jsem zvědavá, co se z toho generačního zvířecího souboje vyvine. Čekala jsem, že paní začne prskat a vytáhne rudé drápky. Ne. Ušklíbla se na kluky a změnila repertoár. Vypoulila oči a zařvala: „Blééé!“ Pak hlas ztišila a místo mňoukání opakovala „bléé“, „bléé“, „bléé“.  Kluci jí přestali věnovat pozornost, asi neměli vhodnou odpověď. Asi po deseti minutách paní vystupovala, ve dveřích se ohlédla a na celou tramvaj zařvala „bléééé!“ Cestující se po sobě dívali zmateně nebo s úsměšky. Jenže červík hlodal, co kdyby nezůstalo jenom u toho „bléé!“?

V neděli jsem už do tramvaje nasedala s ostražitostí. Vše vypadalo v pořádku, a to do chvíle, než se za mnou ozvalo frkání. Bála jsem se otočit. Najednou se vedle mne zjevila postava, která nejenže frkala, ale i vyhazovala nohama. Další milovník zvířeny? Původně to tak vypadalo. Pán si zafrká, zaskáče a zklidní se. Jenže frkání přestalo. Místo toho začal monolog.
„Hovínka, hovínka, hovínka,“ opakoval neustále. K hovínkům se po chvíli připojilo oslovení „ty hajzlíku“. Nevěděla jsem komu patří. Přede mnou byla maminka s malou holčičkou, která scénu pozorovala s rozzářenýma očima.
„Maminko, tys mi říkala, že hovínko je fuj! Proč to ten pán říká, a ještě nadává?“
Maminka popadla holčičku a přesunula se na druhý konec vozu. Pán se rozhlédl po tramvaji a vrátil se k frkání a občasnému zařehtání. V něm pokračoval i na zastávce, kdy vyskočil z tramvaje a sedl si na zem.

Přemýšlela jsem, že změním trasu, ale nakonec jsem se rozhodla, že dám čtrnáctce poslední šanci. Včera navečer. Byl tam! Vypadal jak Ivánek z Mrazíka. Blond vlasy ostříhané podle hrnce, červené tvářičky. Jen místo rubášky fosforeskující šusťákovou bundu. Usmíval se na celé kolo. „Poslouchejte, zazpívám vám koledu!“
Ztuhla jsem a začala tichounce mluvit  sama pro sebe: „Ne, to ne, to už ne!“
Do té chvíle, než zazněla první slova: “Narodil se Nový Prostooor, poslouchejte!“ Všichni se začali smát, na Smíchovském nádraží vystoupil a pozval nás, ať jdeme s ním, že ví, ve kterých odpadkových koších se najde něco k snědku. Jak já byla za toho bezdomovce v tu chvíli šťastná!


Konec dobrý, všechno dobré, řeknete si. Já nevím, tramvaje za to asi nemohou. Ale těch lidí, o kterých jsem psala, se bojím, tedy vyjma Ivánka. Bojím se, protože nevím, zda jsou jen rozrušení či vystresovaní, nebo psychicky nemocní. Nevím, jak zareagují, zda od mumlání a vykřikování nepřejdou k něčemu horšímu. Zda jim naslouchat, či si jich nevšímat. Obojí jim může vadit a jejich reakce jsou nepředvídatelné. Kamarád mi řekl, ať jezdím metrem. Ale to tam nahoru nejezdí. Na druhou stranu, kde bych se dozvěděla, že na Smíchově se dá sehnat jídlo zadarmo?

Bojíte se lidí s podivným chováním?
Pokračujete v jízdě, nebo raději vystoupíte?
Všímáte si jich, nebo se díváte stranou?

Přemýšlíte nad tím, proč to vlastně dělají?

Reklama