Právě jsem dopsala dopis kamarádce. Opět jsem se přesvědčila, že i když jsme každá jiná, přesto nás stále dokola trápí stejný problém.

Rozdíly? Já jsem svobodná, ona vdaná se dvěma dětmi. Já zaměstnaná, ona na mateřské dovolené. Já žijící v Praze, ona na malém městě.

Co máme obě společného? Každá máme doma muže, kterého ačkoli milujeme, občas začneme nenávidět.

"Ale já se na tebe potřebuji spolehnout."
"Já potřebuji, abys pochopil, že nemůžeš myslet jen na sebe, ale na nás."

Definovala byste to jako věty nesamostatných holek? Ale. Nelžete sama sobě, že je někdy (alespoň v duchu) směrem ke svému partnerovi nepronesete. Ani jednou? Nikdy? Tak dobře. Možná jste právě ta, která nám dvěma může pomoci. Nevíte moc přesně, v čem je problém? Takže:

Já a on

Měla k nám domů přijít návštěva. Doufala jsem, že mě tentokrát může obklopit příjemná bezstarostnost, když mě přesvědčoval, že vše nakoupí. V klidu jsem si plnila svoje pracovní povinnosti a představovala si, jak doma poklízí. Děkovala jsem, že mám přítele, který pochopil, že nestíhám. S klidným úsměvem jsem odcházela z práce a o půl hodiny později odemykala dveře od našeho bytu. Zamčeno? Stop!

Zatajila jsem napětím dech a očekávala, že někde přece musí být. Že třeba jen z hlouposti zamknul a je už dávno doma. Tma.

Byla jsem úplně sama. Všude tma a neuklizeno. Hodiny neúprosně naznačovaly, že návštěva dorazí už zanedlouho. V duchu okamžitě naskočily zmatené otázky. Proč nezavolal, když věděl, že nestíhá? Nestalo se mu něco? Přece nezapomněl. Vždyť mi to slíbil...

Vyndala jsem z kabelky telefon a zavolala mu. Dostala jsem odpověď. "Už jedu, zatím doma pokliď. Zdržel jsem se v práci. Musel jsem, víš. Že jsem ti měl dát vědět? A proč? Nezveličuješ to zase?" Ten klidný vyrovnaný tón v jeho hlase mě odrovnal. Neměla jsem sílu mu odpovědět, natož to pochopit.

Ona a on

Dala malého syna spát a usmívala se. Připravovala večeři a usmívala se. Přišel domů a ona mu mohla konečně říct nápad, který promýšlela celý den.

"Chtěla bych ti něco říct."
Odhlédl od televizních zpráv a tázavě se na ni podíval.
"Už vím, kam bychom mohli jet i s dětmi v létě. Dívala jsem se už na podrobnosti a mohla by to být nádhera! Víš kam? Do Legolandu!"
Nadšeně se dívala, jak zareaguje.
"Hm," odvětil a zaposlouchal se do zpráv ze zahraničí.

Třískla dveřmi. Až ve studené manželské posteli se rozplakala.

Hm. Hm. Hm. Co to mělo znamenat za odpověď? Bylo jí to však okamžitě jasné. Slzy jí naznačovaly, že se její manžel opět rozhodl celou dovolenou věnovat svému koníčku. Na koho v tu chvíli myslel? Jen na sebe.

Raději bude celé tři týdny kopat do míče, než aby byl s ní a s dětmi. Ale proč nechápe, že jej potřebuje? Že se chce také ona na něco těšit. Zatímco vše naplánuje a připraví, on jen odvětí: "Hm."

To jsme my dvě a naše starosti s muži, které milujeme. Baví nás s nimi žít, smát se, mít děti. Jen někdy oni myslí jen sami na sebe a my nemáme slov.
 
Máte radu, jak na ně? Co s chlapem, který má občas v mysli jen: "Já, já, já", místo "my"?  

Reklama