Neuvěřitelný příběh člověka, který se dokázal vzchopit po mrtvici. Může se vám život převrátit naruby v jediném okamžiku?

 

Jan Dohnálek je na první pohled docela obyčejný člověk. Potkáte ho v autě, jak vás šikovně předjíždí, vidíte ho pracovat na počítači, narazíte na něj při lyžování na sjezdovce... Pak se ale zvedne, sáhne po dvou francouzských holích, které má opřené někde v koutku, a vám je jasné, že zdání někdy klame. Pan Dohnálek utrpěl před necelými šesti lety mrtvici. Nevzdal to, dnes žije znovu skoro normální život...

Jaký byl váš život před tím, než se vám stala ta nešťastná událost?
Zájmy jsem měl široké, lyžoval jsem, plaval, jezdil na lodi, prostě jsem žil sportem. Mám ženu a dvě děti a dělali jsme to všichni. Než se mi přihodila ta mozková příhoda, dvakrát do mě praštil blesk. Dvakrát jsem ochrnul a dvakrát jsem to rozhýbal. Měl jsem počítačovou firmu, ta fungovala až do chvíle, než se mi stal ten malér. Ta firma asi funguje dál, ale já už nemám vůli tam zajít. Jednou jsem to zkusil, když jsem se naučil mluvit, ale nedokázal jsem to. Víte, ono se mi to stalo při firemním jednání, a jakmile jsem šel okolo toho domu, najednou se mi všechny ty vzpomínky vrátily… Za to mi nestojí žádné peníze.

A jak vlastně u vás došlo k mozkové příhodě? Co člověk cítí? Měl jste potíže, nebo to přišlo ráz na ráz? 
My jsme jezdili do práce s manželkou autem a toho dne mě najednou začaly předjíždět auta. Manželka řekla: „Jé, konečně ses umoudřil,“ potom vystoupila z auta, řekla mi ahoj, já jsem jí řekl ahoj, a to bylo na celý rok poslední slůvko, které ode mě uslyšela. Pak jsem jel na jednání, to probíhalo normálně, vůbec nic divného jsem necítil, ale najednou jsem vstal, řekl: „Zavolejte lékaře,“ a probudil se až za měsíc v nemocnici. Takže jsem celý měsíc byl v jakémsi komatu, když jsem se probudil, nemohl jsem mluvit, nic jsem necítil, nehýbal jsem pravou stranou, ruka, noha, plíce… všechno. Přišel jsem o veškerý cit, teplo, hmat…

To zní jako z nějakého hororu...
A to si vezměte, že těch lidí je dneska třicet tisíc ročně, to je jako… no, jako třeba Příbram. A tady nejde jenom o to, že jste nemohoucí, ale i o to, že to nemůžete sdělit. To je potom hrozné, když se setkáte s ošetřovateli, kteří nemají široké srdce. Když to berou jako rutinu a nejeví žádný zájem, tak si připadáte jako nějaká věc. Já měl to štěstí, že mě přeložili do vojenské nemocnice, a tam to bylo docela jiné. Tam nás ten ošetřovatel denně koupal, převlékal, staral se o nás skvěle, na jednom konci přestal a hned zase znovu jel. Všechno je to o jen lidech.

ICTUS
www.ictus.cz
Nezisková organizace, která pečuje o lidi po mozkových příhodách. Za tímto účelem i založila sbírku, peníze můžete vkládat na účet:

2824461001/2400

Jako variabilní symbol uveďte datum zadání trvalého příkazu ve formátu
rok – poslední dvojčíslí/měsíc/den,
např. 080312. Při jednorázovém příspěvku na začátek napište 1 (např. 1080312).

Jak dlouho trvalo, než jste se dostal do takového stavu, ve kterém jste dnes? Vezl jste mě autem skrz centrum Prahy a já se nestačil divit, jak rychlé jsou vaše reakce...
Co je důležité – člověk se musí naučit sám jíst a pít, pak už je všechno jenom lepší. První půlrok mě vozili na vozíku, a když jsem po dalším čtvrt roce dokázal ujít sám sto metrů, pustili mě domů. Dva a půl roku trvalo, než jsem mohl nastoupit do prvního zaměstnání, to jsem už uměl řídit, uměl jsem lyžovat, zvládl jsem veškeré vyměšování, takže dva a půl roku. Teď, tedy už skoro šest let po té, jsem opustil zaměstnání, založil jsem si neziskovku a starám se o lidi, kteří mají stejné postižení, co mám já. Takže teď dělám, co mě baví.

Opustil jste zaměstnání? Napadá mě otázka, jak se k vám stavěly úřady, bylo snadné čerpat nějaké dávky? Jak jste vůbec sháněl práci?
Zákony jsou dobré, ale většina postižených se k pomoci nedostane, protože se vůbec nedozví, na co mají nárok. Setkal jsem se se špatným i dobrým přístupem. A zaměstnání, to bylo kouzelné. Jednou jsem se rozhodl, že je čas zase začít pracovat, do čtrnácti dnů jsem měl místo – rozhodl jsem se dělat správce dat a měl jsem kliku, že jsem narazil na lidi, kteří věděli, co je mozková příhoda, tak jsem získal místo správce sítě. Pak jsem začal pomáhat i ostatním postiženým lidem shánět místa.

Jak se k celé té záležitosti postavila vaše rodina?
Osmdesát procent úspěchu je ve vůli žít, a k tomu potřebujete dobré zázemí. Já ho naštěstí mám, mám manželku, mám dvě děti – Veronika, když se mi to stalo, přecházela ze střední školy na vysokou… Jsem vděčný, že mám rodinu takovou, jaká má být. Nikdo mě neopustil, nikdo se na mě nevykašlal. Lidi, kteří byli se mnou v nemocnici, to samé, nikdo je neopustil, to je základ k úspěchu.

Jsou dnes nějaké věci, které dělat nemůžete? Vím třeba, že skvěle lyžujete. Jak moc vás vaše postižení omezuje?
Chůze o holích mě bolí, mluvení mi občas dělá velké potíže, ale to všechno se dá nějak obejít, nějak léčit. Myslel jsem si třeba, že pro mě skončil sex, ale zase jsem to nechtěl vzdát. Červíček v hlavě mi prostě pořád vrtal, ale stále nic. Potom se mě jedna chytrá paní doktorka zeptala: „A jak vám to jde po sexuální stránce?“ To víte, že jsem se nejprve cukal a styděl, ale nakonec jsem se jí svěřil. Poradila mi odborníka, kterému trvalo jen deset minut, než mě dal po téhle stránce dohromady. Pak jsem ještě bral půl roku o jeden prášek navíc a dnes – bohudík, je všechno v pořádku.

Co říká Jan Dohnálek o obyčejných lidech, které potkává na ulici?

plk. MUDr. Jaroslav Elis, primář neurologického oddělení ÚVN Praha

Cévní mozková onemocnění jsou jednou z nejčastějších příčin úmrtí,
ale i invalidity. Bohužel postihují i osoby v produktivním věku. Až 50 % nemocných zůstává závislých na péči druhé osoby. Naše republika navíc patří mezi země s největším výskytem těchto onemocnění. V posledních letech se naštěstí podařilo vybudovat síť neurologických pracovišť, které poskytují lidem s CMP kvalitní péči. Problémem je následná rehabilitace, tady se nám zatím specializovaných pracovišť nedostává.

Znáte někoho podobně postiženého? Jak se zachováte, když potkáte v nesnázích člověka o holích? Zůstala byste s postiženým partnerem?

Reklama