Opět jí přišla smska. Opět od něj. Tentokrát se jí ptal, zda by s ním nešla na nový film do kina. Slyšela jsem, jak nadává nad rozsvíceným displejem svého telefonu. Bylo mi jasné, že jí zase napsal ten nešťastník, který se ji snaží uhnat děj se co děj. Stačil mu prý jediný okamžik, aby poznal to, že ji miluje, a to ze začátku vypadal tak normálně!

 

Bylo to klasické seznámení na párty. Slovo dalo slovo, a tak si vyměnili telefonní čísla s tím, že spolu občas někam zajdou. Ovšem brzy zjistila, že udělala velkou chybu. Nejdřív sice dostala jen milou smsku na dobrou noc, která potěší každou dívku. Hned při druhé schůzce jí však začal vyprávět o tom, jak by zařídil svůj byt, aby se k němu mohla přistěhovat.

 

„Koupil bych novou postel, větší než mám teď, abychom se oba mohli pořádně vyspat. Mám rád v posteli hodně prostoru, chápeš? Pak už by stačila koupit jen další skříň, do které by sis mohla dát svoje oblečení. Byt mám vcelku velký, takže bychom se tam oba pohodlně vešli. Co říkáš?“

 

Co by na to mohla říkat? Seděla naproti němu jak zařezaná. Znali se sotva týden a rozhodně neměla v plánu se hned vázat, natož stěhovat. Zkusila to brát jako trochu nevkusný žert z jeho strany a upozornila ho na svůj přístup k celé situaci. Všechno jí odkýval se slovy: „Jasně, jasně. Chápu, že to nejde hned. Ale tak do měsíce by se to všechno dalo zařídit k naší spokojenosti.“

 

Jakékoliv další vysvětlování skončilo podobně. Pokaždé, když mu něco odmítla jasným a nepopíratelným „NE!“, přišel s jinou verzí toho stejného, co mu bylo předtím odmítnuto. Po čtrnácti dnech jí psal o tom, že by ji hrozně chtěli poznat jeho rodiče. A přibližně ve stejné době se dozvěděla od společných přátel, že se prý zasnoubili. Gratulace přicházely ze všech stran i s komentáři, jak rychle do toho jde, a že to musí být velká láska.

 

Vysvětlování toho, jak to je doopravdy, vzdala po desátém člověku. Něco už s tím musela udělat. Takhle to přece nešlo. Ten kluk si něco vysnil a nějak si to nechce nechat vymluvit. Po poradě s několika přáteli se rozhodla, že půjde na večeři k jeho rodičům a zkusí to vysvětlit aspoň jim. Snad budou rozumnější a pomůžou jí to vysvětlit svému synovi.

 

Když přišla na místo srazu se „svým snoubencem“, nenechala se ani políbit na tvář s výmluvou, že tady na veřejnosti to nejde. Kupodivu přikývl a odvedl si ji k domu, kde bydleli jeho rodiče. Hostina byla vskutku zásnubní. „Tchán s tchyní“ ji tak vřele přijali, že jí bylo čím dál tím hloupější začít na téma: „váš syn si to vymyslel“.

 

Nakonec využila příležitosti, kdy si „její drahý“ na chvíli odskočil a rychle změnila u slavnostní tabule řeč na to, co už ji dlouho trápilo. „Prosím vás, nevím, jak vám to mám vysvětlit, ale já s vaším synem nejsem zasnoubená. Vlastně spolu ani nechodíme. Celé si to nějak vymyslel a neposlouchá mě, když mu říkám opak. Jsem už zoufalá, prosím, pomozte mi.“

 

Rodiče si mezi sebou jen vyměnili zklamané pohledy: „Tak ten náš rošťák to udělal znovu? Nejste první a možná ani poslední. Jen jsme doufali, že tentokrát už je to doopravdy.“ Kamarádka na ně zírala s otevřenými ústy. Čekala všechno, ale takovouto odpověď opravdu ne. Ještě v rozpacích ji doprovodili ke dveřím s ujištěním, že to chlapci všechno vysvětlí. Připojili klasické formality o tom, jak rádi ji poznali, ale to už se za ní zavřely dveře a ona stála v temné chodbě.

 

Tohle jí hlava opravdu nebrala. Přišlo jí pak ještě pár smsek o tom, že by ji rád viděl a jak se mu stýská. Když však neodpovídala a nezvedala mu telefony, nakonec to mladík vzdal. Dokonce se začal vyhýbat i její přítomnosti, a tak už ho déle než dva měsíce neviděla. Teď má klid a než někomu dá své telefonní číslo, zatraceně si to rozmýšlí.

 

Setkala jste se někdy s nějakým mužem, kterému „NE“ nestačilo jako odpověď? Co byste dělala na místě mé kamarádky? Chápete postavení rodičů toho nešťastného muže? Nemáte pocit, že takovéto chování je už pomalu na léčbu?

Reklama