říká Nietzsche a zapravdu mu dává naše čtenářka s nickem RosaGloriaDei. Ale jednou by chtěla, aby ji za největšího přítele v životě označila vlastní dcera

Pěkný den, milé ž-inky, dnes mi dává pořádně zabrat se rozhodnout, za jaký konec chytit téma tak, aby můj příspěvek nebyl od A do Z plný klišé. Noooo...

Kamarádů mám spoustu, můj muž ještě více, bavíme se s nimi, společně si užíváme života, „tančíme tak rychle, jak jen dokážeme“.... Jenže pomyslím-li na okamžik skutečné „nouze“, jsou jen dva lidé, u kterých jsem si jistá, že „zaklepu-li“ třeba o půlnoci na jejich dveře, pomohou.

Je to mamka (taťku už 12 let nemám) a manžel (u něj si troufám tvrdit, že by mi pomohl i ve chvíli, kdyby náš oddací list zůstal jen neplatným cárem papíru). Moc se mi líbí Nietzscheho rčení: „Ne nedostatek lásky, ale nedostatek přátelství zaviňuje nešťastná manželství“.

Je v tom obrovský kus pravdy. Přiznám se, že jsem celý víkend přemýšlela nad lidmi, se kterými se kamarádíme, chcete-li, přátelíme. Je to s nimi fajn, ale ruku do ohně bych nejspíš za žádného z nich nedala. Tedy, kdyby skutečně hořelo, tak bych to pravděpodobně udělala, ale na oplátku bych něco podobného neočekávala.

Když jsem byla mladší (jakože stará snad vůbec nejsem), viděla jsem všechno úplně jinak, ale jsou iluze, které jsem již dávno ztratila, a dnes a denně vidím, jak si každý v první řadě uhrabává ten svůj vlastní píseček. Neříkám, že mi to není líto, že se mi to líbí, změnit to však nemohu, a kolikrát si připadám jako „pako“, když stále jen dávám a nedostávám (pravda, možná jen proto, že nepoptávám :-))

Každý jsme nějaký, každý má své svědomí, a pro mě je nejdůležitější, že jsem s tím svým srovnaná. Zrovna nedávno mi volala kamarádka, jestli bych nepomohla její kamarádce. Pomohla jsem, ač jsem ji vůbec neznala, vždyť to vzalo jen pár hodin mého času, od té doby se ale má kamarádka neozvala. Však on si zase někdo nebude vědět s něčím rady a ona zavolá...Nebojím se, že ne...

Ale aby to mé psaní nevyznělo příliš pesimisticky, jestli v něco skutečně věřím, tak v to, že se pomalu, ale jistě, stávám přítelkyní své vlastní dcery. Jestli si skutečně něco přeji, tak to, aby mě jednoho dne označila za svého největšího přítele. Já sama už od okamžiku jejího narození vím, že u mě může „zaklepat“ opravdu kdykoliv....

RosaGloriaDei

Milá RosaGloriaDei, připojuji se k vám v obou případech. Pokud je životní partner zároveň nejlepším přítelem, je to dar. U dětí to platí úplně stejně

Text nebyl redakčně upraven

Co vy a přítel v nouzi, milé ženy-in:

  • Už jste měla možnost „ověřit si“ si své přátele?
  • Ocitla jste se někdy v nouzi a potřebovala pomoc?
  • Od koho jste se jí dočkala? Byli to přátelé, někdo z rodiny, nebo úplně neznámí lidé?
  • Co vám říká pořekadlo: V nouzi poznáš přítele? Vyzkoušela jste si ho někdy na vlastní kůži?
  • Pomohla jste naopak vy někomu v nesnázích, nebo jste dělala mrtvého brouka?
  • Kolik máte opravdových přátel, na které se můžete spolehnout?

Napište nám na adresu: redakce@zena-in.cz

 

 

Reklama