Reklama

Před pár lety na fakultě jsem si vybrala z široké nabídky povinných týdenních sportovních kurzů windsurfing. Jako naše cvičiště byla určena přehrada Olešná, bylo nás tam podobných nadšenců asi 30. Ono mi to vždycky připadalo docela jednoduché, vylézt na prkno, vztyčit plachtu a hurá do modrých dálek. Jenže to byla pěkná dřina – navíc v květnu ještě byla voda docela ledová. Moje první lekce vypadaly spíše jako hodiny otužování s potápěním dohromady, protože sotva jsem vylezla na prkno a pracně vytáhla z vody plachtu, fouknul vítr a já jsem zase plácala ve vodě, zuby mi jektaly zimou tak, že bych jimi mohla klepat řízky. Měli jsme s instruktory smluvený i nouzový signál, kdyby někdo potřeboval pomoc, má se postavit na prkno s mírně roztaženýma zvednutýma  rukama a vytvořit tak celým tělem písmeno Y“, tzn. yes“ – ano, potřebuji pomoc, načež vyrazí záchranný kajak.

Ale po dvou dnech doznalo zlepšení počasí i moje technika, takže pádů do vody ubývalo a občas jsem zažívala i pocit, že už mi to opravdu jede. A zatímco jsem se kochala, jak skvěle brázdím vlny přehrady, hnal mě vítr na druhý břeh a rovnou do zátoky k… nudapláži, kde se slunilo asi 15 naháčů. Docházelo mi, že udržet se na prkně a vozit se po větru je jen polovina úspěchu, umění je nabírat vítr tak, že se i proti větru vrátíte zpátky. A sebekriticky jsem musela uznat, že tohle mi fakt vůbec nešlo. Nezbylo, než potupně vytvořit ypsilon, jenže už jsem byla moc daleko a tak jsem se záchrany nedočkala.
Po několika minutách mého loutkového divadla se neodvratitelné stalo skutečností a já přistála u břehu nuda pláže. Za normálních „oblečených“ okolností bych asi věděla, co říct, ale já jsem jen bezradně těkala z jednoho holého zadku a „předku“ na druhý. Když si nevím rady, dělám si ze sebe srandu, a tak jsem seskočila z prkna a prohlásila: „František Koudelka ... STS  Chvojkovice Brod.“ Většina naháčů se začala řehnit, tak jsem si přisedla ke dvěma slečnám a jejich protějškům. Když jsem jim vylíčila, že se neumím vrátit zpátky, řehtali se ještě víc, ale hned mi nabídli, že mi pomůžou. Vzdušnou čarou to nebylo na druhý břeh daleko, asi 250 metrů, ale obejití celé zátoky by byla hodně náročná procházka. A tak jsme já, dva kluci a jedna holka vlezli do té studené vody, a protože s ponořenou plachtou bylo tlačení surfu dost namáhavé, dopadlo to tak, že jsem stála na prkně s hrdě vztyčenou plachtou po větru a oni vedle mě plavali a tlačili surf – hned se mi vybavil obraz „Burlaci na Volze“ (vidět to Repin, sežere štětce).

Když jsme dorazili k našemu břehu, kluci se vůbec neostýchali vylézt z vody a vynést mi surf až na břeh. Za ohromného aplausu (zvláště ženské části mojí tlupy) zapózovali, zanořili se a plavali nazpátek.

Jakousi náplastí na mé pošramocené surfařské ego bylo, že asi za půl hodiny po mém entrée dorazila na kole (půjčeném od domorodců) kamarádka s tím, že surf má někde na opačném konci přehrady v rákosí u labutí a asi hodinu nato se přibrodil se surfem jiný spolužák, který podél břehu obešel půl přehrady. To já to měla s eskortou!

Příznivý vítr do plachet (nudistům obzvlášť) 
Japina


Milá Japino, díky za fajn příspěvek! Pak že jsou nudisti divní lidi :-) Ale s tím prknem vás obdivuji, já bych na to nevlezla.

Pište mi dál na adresu redakce@zena-in.cz

Soutěž: Fűgner