Co má společného znělka benefičního filmového festivalu Jeden svět, taneční skupina Firelovers a svatební studio Brigit? Kostýmy. Vlastně spíš osobu, která za nimi stojí. Mladá návrhářka Michaela Malá.

Michaela je na první pohled nenápadná blondýnka. To si ale vynahrazuje svými kousky, nejen co se modelů týče. Řekněte sami, vás by napadlo sednout si na pár hodin před obchodní dům do kočičího pelíšku v kočičím kostýmu jenom proto, abyste vyjádřila soucit nad opuštěnými zvířaty?

O reakcích lidí na opuštěnou kočičku, o Češích a jejich prohřešcích proti módě, tipech na nastávající sezonu, o cestě k návrhářství i mnohém dalším bude náš následující rozhovor.

Míšo, známe vás hlavně jako návrhářku, jak jste se k tomu dostala?
Cestou složitou a strastiplnou. Protože když jsem se po gymnázium rozhodovala, co dál budu dělat a kam půjdu studovat, tak jsem si říkala, že bych rozhodně měla dělat něco kreativního, obor, ve kterém budu sama svým pánem a který mi bude sedět. A hlavně jsem chtěla, aby po mně něco zůstalo, nějaká stopa. Zvažovala jsem dvě možnosti jít na speciálně pedagogickou školu, zabývat se deviantními dětmi, jak s nimi zacházet, jak je vychovávat a tak podobně, kam jsem se dostala bez problémů. A nebo to módní návrhářství.

Napadlo mě, že by byla škoda nevěnovat se tomu návrhářství, protože když jsem si vymýšlela oblečky, co bych chtěla na sebe, tak jsem to pak za rok nebo dva viděla někde v televizi jako nejnovější módní hit. A další věc, která mě v tom utvrdila, byla ta, že jsem si na sebe něco natáhla, přišlo mi to úplně super a všichni ostatní říkali: Hele, ty ses snad zbláznila, co to nosíš? A za dva roky to měli úplně všichni.

Bohužel mě na VOŠ oděvního návrhářství nepřijali, takže nezbývalo nic jiného než se na tu cestu nějak připravit. Takže jsem strávila dva roky na odborném učilišti na oboru krejčová, abych se naučila pořádně šít, k tomu jsem chodila ještě na angličtinu, kurzy figurální kresby a dojížděla jsem do Prahy. Strastiplné na tom bylo to, že jsem přišla jako absolventka gymnázia do kolektivu pubertálních holek, které nevědí, co chtějí. To bylo docela těžké a neměla jsem štěstí ani na mistrovou, která mi to vůbec nepřála a byla na mě dost zlá. Házela mi klacky pod nohy, kdy mohla. Naštěstí se mi ale zadařilo a přijali mne na Vyšší odbornou školu oděvního návrhářství v Praze.

Spousta absolventů tuhle cestu vzdá už na začátku a jdou dělat něco jiného, protože je potřeba zajistit si právní dokumentaci, zaregistrovat svoji značku a podobně. A všechno to stojí nemalé peníze, energii a úsilí.

malamimalami

Co nejzajímavějšího jste zatím navrhla?
Ten návrh ještě není realizovaný. Takže bych ráda, aby to zůstalo jako překvapení. Ale prozradím, že je v něm hodně igelitu. Je to dobré třeba jako pláštěnka do města, ale hodí se i do kanceláře. A je v tom modelu zakomponovaná živá flóra i fauna. Bude to hodně úlet.

Úlety pro vás nejsou úplně cizí pojem. Ulítnout se dá i charitativně...
Jednou jsem se pustila do performance, kterou jsem chtěla vyjádřit lítost nad zvířaty, která po Vánocích skončí na ulici, v útulcích. Tak jsem si vzala kožich, čelenku s kočičíma ušima a šla si sednout do pelíšku před obchodní dům v našem desetitisícovém městě. Před sebe jsem postavila ceduli s nápisem: Nechtěný vánoční dárek. Chcete mě? Celé dvě hodiny jsem tam seděla a mňoukala.

A jak vám bylo?
Jako opuštěné kočičce mi bylo fakt smutno, protože jsem tu roli hodně prožívala. A kdyby mi někdo přinesl kočičí konzervu, tak bych ji samozřejmě snědla.

Zpátky k návrhářství. Jak dlouho se připravujete na přehlídku a co všechno to obnáší?
Připravuju se dlouho. Ve škole jsme se připravovali asi půl roku, a to se na přehlídce podílelo víc lidí. Teď to jiné, protože si musím sama vytvořit celou kolekci. Ale ta doba příprav bude asi podobná. Nejlepší je, když se o přehlídku stará celý tým. Musí se najít někdo, kdo to zafinancuje, sehnat prostory, někdo musí postavit molo, zajistit osvětlení, ozvučení, nalíčit a učesat modelky... Té práce je hodně. Modelky si sháním z vlastních zdrojů. Někdy mezi známými a někdy je oslovím na ulici. Mám ráda holky, které nejsou jenom modelky, ale jsou osobité a mají něco navíc – jsou herečky, tanečnice a podobně. Někdy mě i samotná modelka inspiruje, když se na ni kouknu a říkám si: Té by slušelo...

A oblíbené téma – jaké postavy modelek upřednostňujete?
Pro mě jako pro návrháře je samozřejmě na molo zajímavá žena, která je spíš dívčí typ. Taková hodně hubená, která má výrazné rysy, ale není výrazná natolik, aby vizuálně přebila model a aby se na ni dalo navléct cokoliv. Ale vím, že žena v běžném životě potřebuje zaujmout něčím jiným než oblečením. Ona musí ukázat sama sebe, něco schovat, zakrýt, zvýraznit. V běžném životě ukazuje žena svůj sexappeal, což zohledňuji v zakázkové tvorbě. Ale u té modelky je to nežádoucí, já potřebuju, aby se divák koukal na moje oblečení.

Kde ještě čerpáte inspiraci, kromě modelek?
Z okolí a především z materiálů. Hledám inspiraci i uvnitř sebe, když mívám takové vnitřní vnuknutí, což možná zní trochu schizofrenicky. A hodně ke mně mluví materiál. Když jdu nakupovat materiály, tak jsem schopná trávit tam několik hodin obcházením a osaháváním materiálů a pro každý materiál si umím představit nějaký model. Někdy si říkám, že bych si měla vzít stroje do skladu a pracovat rovnou tam. Ty materiály mě hodně ovlivňují. Samozřejmě také sleduji, co tvoří především moji oblíbení návrháři, sleduji některé weby.

Máte nějaký oblíbený?
To vysloveně asi ne. Já jsem jich vyzkoušela docela dost. Jsem takový experimentátor. Tak nemůžu říct, že bych upřednostňovala jeden materiál. V poslední době to byla hlavně organza, ale to samé by se dalo říct i o kůži a hedvábí. Mám ráda výrazné prvky, fetiše, jako je peří, kožešiny, přírodní materiály. Baví mě kombinace materiálů, které k sobě zdánlivě nejdou. Třeba samet a koženka.

malamimalami

Jak se jako návrhář stavíte k pravé kůži?
Pozitivně. Já mám takovou filosofii, že když už to zvíře zemře kvůli masu, nebo i přirozenou smrtí, není podle mě etické nezpracovat kůži dál, nepracovat s tím zbytkem, který může na mnohem delší dobu po zvířeti zanechat nějakou stopu a existovat jako jakási relikvie a povznést ho na jistý druh ikony. Samozřejmě jsem proti tomu, aby se zvířata chovala a zabíjela jenom za účelem masové výroby kožichů. To se mi nelíbí.

Jak jsou na tom podle vás Češi se stylem?
O Češích se obecně ví, že hrozně neradi experimentují a drží se spíš při zemi. Poměrně málo používají různé doplňky. Je tu i spousta módních nešvarů, které jsou hodně známé ponožky v pantoflích, sandálech. A taky se mi nelíbí oblečení na plesech a společenských událostech, kde se ženy dopouští takových věcí jako nošení otevřených bot, málokdy umí zvolit správný střih a barvu pro svou postavu, nebo špatně sladí kabelku. A úplně nejhorší je, když jdu na ples a vidím, že slečny mají letní šaty.

Kam máte dál namířeno? Máte nějaký další cíl?
Tenhle rok chci stihnout svoji autorskou přehlídku. Budeme to mít propojené ještě s kamarádkou. Vypadá to, nechci úplně předbíhat, na léto. Asi tak na srpen. Chci vytvořit novou kolekci a později bychom rády otevřely malý ateliér, takovou dílnu. Tvořit doma je docela náročné, protože vás při tom ruší spousta věcí.

Máte nějaký tip pro letošní jaro a léto?
Už dva roky vykřikuju, takže čekám, že by to mohlo přijít letos, že ponožky v lodičkách jsou hrozně super, hlavně takové ty s kanýrky. Myslím, že by to mohl být horký trend, a dokonce s tím snad už i někdo vyšel na světlo boží. Nicméně nevím, jestli Češky budou mít dost odvahy tohle nosit.

Sledujete módní trendy? Zajímají vás díla českých návrhářů? A o čem z módního průmyslu byste si chtěla přečíst příště?

Reklama