Možná vám zatím jméno Marko Lopatič nic neříká, i když jste se s ním už mohly na našich stránkách seznámit. Ale věřím tomu, že o tomhle ctižádostivém mladíkovi, který má rád ženy s velkým Ž, ještě uslyšíte.

marko

Proč právě Marko? Když mi přišly do „mejlu“ fotky jeho modelů, zpozorněla jsem. Konečně návrhář, který se nebojí ženských křivek. Jeho modely mají nápad a energii. Když jsem uveřejnila článek Konečně návrhář pro ženy „Krev a mlíko“, přečetla jsem si rozporuplné reakce a otázky typu: Kde jsou ty plné tvary? Kdy už konečně začne někdo tvořit pro opravdové baculky! Tohle jsou jenom takové řeči... To mě vlastně vyprovokovalo k tomu, abych se s Markem sešla. A nelituji. Marko se nenechal otrávit a každá (byť negativní) reakce je pro něj impulsem. Bere ji s humorem a nadhledem.

Když děláte rozhovory s návrháři, většinou se dozvíte, že je móda zajímala už odmalička, mezi hadříky vyrůstali, stále si něco kreslili a pak zcela přirozeně pokračovali studiem na nějaké výtvarné škole, kde získali základy. Ne tak Marko. Horkokrevný Srb, Bosňan na to šel úplně obráceně. Z našeho pohledu až trochu naivně. Neumí kreslit, neumí stříhat ani šít, ale má jasnou představu a umí ji sdělit. Ale abych nepředbíhala. Marko Lopatič je nejen zajímavý jako začínající návrhář, ale i jako člověk, mladý muž, temperamentní a strááášně upovídaný. Když jsem se s ním sešla v jedné příjemné restauraci na rohu Opletalky a zapnula diktafon, nemusela jsem ani klást otázky. Marko začal vyprávět sám a já jen žasla, jak to dám všechno dohromady.

Tolik energie, elánu a zdravě dravého optimismu jsem u nikoho už dlouho neviděla. Nechala jsem se unášet jeho vyprávěním, nejen o módě a plánech, ale i o životě, kráse a inspiracích. A tak by to mělo být. Rozhovory, při kterých nekladete otázky, ale stáváte se součástí „monologu“, mě baví. A tak i tenhle rozhovor bude trochu netradiční .

Marko, doufám, že nebudu netaktní, ale podle jména asi nebudete z Čech. (Vypadalo to, že ho má otázka vůbec nevyvedla z míry, naopak, o svém původu mluvil s hrdostí.)
Jsem původem ze Sarajeva (Bosňan), ale od 91. žiju tady. Otec pracoval na projektu motolské nemocnice, my za ním přijeli na dovolenou, a v té době u nás začaly ty nepokoje. Takže jsme už zůstali. Ale Balkán mě stále přitahuje a inspiruje. Jeho kultura je mi blízká a dost z ní čerpám. Žena je tam ženou, je pyšná na svá ňadra, útlý pas a výrazné boky a muži zase na široká ramena a ostré rysy. Musí být hora, aby mohlo existovat údolí.
Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s lidi z umělecké branže a došli jsme k názoru, že se v současné módě začínají ztrácet rysy mužství a ženství. Prostě se mi líbí ženské tvary, a proto jsou i moje modely tvarově velmi definované. Chci vyjádřit smyslnost. Moje šaty jsou expresivní, barevné a střihově výrazné, ale pořád zůstávají v jednoduchých liniích. Mám rád, když šaty vzbuzují fantazii. O tak jsem třeba navrhl černé šaty na párty, které jsou na bocích průhledné, takže ukazují hodně, a zároveň nic.

Vy jste takový návrhář filosof... (To Marka evidentně pobavilo.)
Ano, dá se to tak říct. Když se mě někdo zeptá, jak trávím volný čas, tak říkám: Pustím si klidnou hudbu, zapálím si vonnou tyčinku a medituji nebo si čtu knihy o různých mytologických a filozofických otázkách napříč národy světa. Tohle studuji a to mě zajímá.

To mě přímo svádí k otázce, čím se inspirujete. Ale neříkejte mi, že vším… zkuste to vyjádřit jednou větou.
Můžu dvěma? (Zasmál se.)
Třeba vesmírem. Zrovna nedávno jsem kreslil některé návrhy a před každým návrhem jsem zavřel oči, uvolnil mysl a ten obraz, který mi přišel, jsem dal na papír.
A pak mám své divy, které mě inspirují. Je to několik žen na tomto světě,  Beyonce, Christina Aguilera, zpěvačka Rihanna a zdejší, dá se říct moje kamarádka a spolupracovnice, Lenka, která mě inspirovala k mnoha modelům. Ale těch žen, které jsou mi blízké a něčím mě inspirují, je víc. Třeba  Sarah Jessica Parker nebo Madonna.
A u nás třeba Lucka Bílá a Yvetta Blanarovičová.

Ale ty jsou poměrně drobné, ne?
To ano, ale Lucka Bílá má své „přednosti“ a Iveta má zase temperament, kterým to může vynahradit.

Na vašich stránkách vyzýváte čtenářky, aby se ozvaly, že jim poradíte s image, jak být sama se sebou spokojenější.
Přiznám se, že styling dělám spíše na základě doporučení než přes web. Ale nejde mi o to na někoho navěsit šaty a myslet si, že je to všechno. Důležitá je krása, která vychází zevnitř. Když je žena sama se sebou spokojena, smířena se svou postavou a má se ráda taková, jaká je. Šaty jsou pak už jen hezkým obalem, který může pomoct. 

A jak byste přistupoval nebo poradil ženě opravdu obézní?
Přiznám se, že žena, která má sto šedesát centimetrů a sto dvacet kilo to bude mít extrémně těžké. Tam už střih nehraje roli a vlastně ani nepomůže, ale dá se najít určitá cesta. Třeba pomocí látek. Vybrat takovou, která tu ženu uspokojí. Já tvrdím, že mám rád křivky a chci s nimi pracovat. Začal jsem s velikostí 38, ale chci pokračovat 42, 44 a nafotit s nimi propagaci, ale všechno chce čas a zázemí. Jsem sice vzletný umělec, ale musím myslet i obchodně, a pro takové modely hledat cílovou skupinu. Od lidí z branže jsem slyšel, že s takovými modely v časopisech neuspěju. Že mi to neotisknou, protože je to málo fashion. Moc jiné, moc umělecké. Když se podíváte na módní fotky ve většině magazínů, vidíte tam věšáky na šaty v krkolomných pózách. Ta fotka ukazuje model, to ano, je to krása, ale to je všechno. Nejde mi jen o tu povrchní krásu, ale snažím se do těch modelů dostat i něco navíc.

No vidíte, a já bych řekla, že tady musí být hlad po modelech pro „normální“ ženy, kterých je u nás určitě víc než těch extrémně štíhlých, které se propagují v časopisech.
K tomu směřuji a musím tomu jít vstříc. Čas ukáže na mé tvorbě, že to myslím vážně.

Vy jste návrhář „samouk“, což může mít i řadu výhod. Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Mám takové motto, „Když něco hodně chceš, tak to udělej.“ Tak je to vlastně i s mým snem stát se návrhářem. Jenom touha a myšlenka nestačí. Když budu sedět doma a koukat do stropu, nic se nestane.

Nejsem studovaný, dokončil jsem obchodní školu, nějaký čas jsem pracoval ve finančnictví, v telemarketingu, v managementu… všechny tyhle zkušenosti se mi určitě hodily, když jsem se začal věnovat stylingu. A po celou dobu jsem šel za svým cílem, kterým je návrhářství. Zatím jsem na začátku a potřebuji sbírat zkušenosti.

Jsem horká hlava, ale naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě drží nohama na zemi. Trochu mi pomohla i „náhoda“, osud, bůh, každý tomu říká jinak. Zrovna mi skončila nějaká práce, stál jsem na ulici a říkal si: „Co budu dělat dál?“ A najednou se mi ozvala kamarádka, abych přijel na Barrandov dělat stylistu a kostyméra na jednom pořadu. A já říkám OK, a tak jsem začal. Pak přišla privátní klientela, styling, focení, společné nákupy, domácí revize šatníku. A tak to pokračovalo, až jsem se cítil dost zkušený a silný na to, abych mohl začít s vlastní tvorbou. Teď už mám svůj tým lidí, svoje krejčové, které to se mnou nemají jednoduché, když se s nimi snažím převést do reality svou vizi.

Do toho se dál vzdělávám, chodím na kresbu, učím se šít, střihat, a k tomu si sám dělám managera, zařizuji  schůzky, sháním klienty i finanční prostředky.

Proti vystudovaným návrhářům to máte mnohem složitější. Je to běh na dlouhou trať, jak se u nás říká. Ale máte zase tu výhodu, že nejste ovlivněn a jdete do toho „čistýma očima“. Když si vymyslíte nějaké šaty, nezabýváte se otázkou, že nepůjdou ustřihnout.
Spousta slavných návrhářů světa není vystudovaných a já je mám za vzory. Třeba Giorgio Armani vystudoval medicínu a za svůj krátký život vybudoval módní impérium a značku takového věhlasu jako jiné módní domy za celé generace. Manolo Blahnik, který je napůl Čech, vystudoval literaturu, a Vivienne Westwood zase učila. Dior vystudoval obchod, aby uspokojil otce, a pak se teprve začal věnovat módě. Jsou to moje velké vzory.

Nemám tu pohádku, že jsem si odmalička něco kreslil a všichni věděli, že ze mě bude návrhář. Byl jsem od malička „průserář“, hlučné dítě, všude mě bylo až moc, a vždycky jsem chtěl být drsný byznysmen, což mám možná také zakořeněné z toho Balkánu, kde jsou drsní chlapci.

Pak teprve jsem začal prozřívat a myslím, že móda je pro mě přesně ten pravý obor. Prostřednictvím oblečení a módy něco sdělovat. Já říkám, že oblečení je naše forma komunikace s okolím. Dřív, než člověka poznáme, vidíme, na co má na sobě, a můžeme si tak o něm udělat první obrázek. Oblečení si vybíráme podvědomě, a to o nás hodě vypovídá.

Co jste říkal reakcím našich čtenářek na vaše modely? Podle nich jsou sice hezké, ale opět na štíhlé ženy, a odkazovaly vás na pana Saudka. U něj prý máte hledat ty správné modelky. Co vy a to?
Samozřejmě že jsem to četl, ale nechtěl jsem na to nijak reagovat. Pan Saudek je jistě ikona svého oboru. On si vybírá modelky, které už jsou většinou u té hranice tloušťky, kde už potřebují jen ty metry látek. Ale on je fotí tak, že jeho pohledem jsou krásné. I bez té masky oblečení. Určitě fotí i dámy, pro které bych rád šaty navrhnul, ale většina jeho modelek už se blíží opravdové obezitě. Mé modelky jsou krásné a rozhodně nejsou hubené. Ale jak už jsem nastínil, hodlám jít o krok dál, ale nechci na začátku prozradit všechno.

Mám veliké plány a věřím,  že směřuji k tomu mít celosvětový brand. Ve třiceti zaznamenám světový úspěch a v padesáti budu mít světovou značku. Určitě existuje mnoho ambiciózních lidí, ale většinou se nechají odradit první fackou od života a skončí. Setkal jsem se spoustou lidí, kteří mne od toho odrazovali. „Nemáš kontakty, nemáš školu, budeš potřebovat nonstop inspiraci, je to těžké se prosadit.“ Ale já to tak cítím a mám tu sílu vstát a začít něco dělat a věřím, že to dokážu. A když pak viděli první úspěchy, museli uznat, že to jde, když se za tím jde. Za ty dva roky, co jsem v módní branži, už jsem dostal hodně facek, i to se děje. No a? Napsal jsem několika návrhářům, aby se podívali na mé práce. Někteří se mi neozvali vůbec, jiní mě slušně odmítli a jediný, kdo měl zájem, byla Liběna Rochová. Tehdy jsem seděl v jejím ateliéru na Malé Straně a ona mi řekla. „Marko, já vám nemůžu říct, že budete úspěšný, nebo že máte talent, z těch obrázků to zatím není poznat, chybí vám kresba, základy, technika, ale máte tu energii, máte vizi a vůli. Zkuste to!“ A to mě ohromně nakoplo, moc si toho vážím. Potvrdila mi mou teorii.
Nepodělat se a jít za svým cílem.

Komentář k fotografiím Marko Lopatič

BusinessCocktailJalta.in - Fotoalbum

Byl večer 8. 2. 2013, pátek. Tehdy se uskutečnil první z řady byznys koktejlů. Pro tentokrát v hotelu Jalta na Václavském náměstí. Aby si páni podnikatelé ne jen povídali a měli na práci i něco jiného než ochutnávání doutníků a whisky, organizátoři večera jim pořídili kulturní zábavu v podobě mé skromné prezentace i s doprovodným, krátkým podíváním o „business-dress-code“ a ukázkou. Předvedl jsem jak svou vlastní představu o dámské byznys a večerní módě, ale i to, jak u mužů lze dodržet pravidla oblékání pro podnikatele, a při tom vypadat svěže a nápaditě. Však v podnikání, kde jsme spoutání pravidly více než kde jinde, mohu říct, že oblečení je forma komunikace. Řekněte tak svým kolegům a obchodním partnerům, že Vy jste ti správní a výjimeční pro obchod.

Čtěte také:

Reklama