Bohužel to nejde. Čas se zastavit nedá, ale ve vzpomínkách se dá vše, hlavně přenést zpátky o několik let.

Zrovna včera jsem se o několik let přenesla zpátky. Najednou mi bylo krásných 12, 13, 14, 15 let… Po dlouhé době jsem se totiž ocitla v mém rodném domově.
Projížděla jsem mou rodnou čtvrtí. Ačkoli zase nebylo tak pozdě, už byla tma. V zimě se rychle stmívá, a to nemám moc ráda. Všude je tma, pouliční lampy toho moc neosvítí, nikde ani živáčka… Ale nedalo mi to, a tak jsem zaparkovala na jednom parkovišti poblíž mého rodného domova.
Záměrně jsem neparkovala v ulici, ve které jsem dříve bydlela, aby mě náhodou někdo nepoznal. I když jsem si vždycky přála někoho z dětství potkat, aspoň jen zahlédnout a vidět, jak se ten dotyčný změnil. Přesto jsem tam nezaparkovala. Možná jsem se nějakého setkání bála… Kdo ví.
Pomalu jsem kráčela zasněženou ztichlou ulicí a nade mnou se pomalu snášely lehké sněhové vločky.

Přesto jsem potkala pár známých tváří. Nebyly to sice zrovna ti, s kterými jsem se dobře znala nebo s nimi trávila volné chvíle. Byly to spíš tváře od vidění, které jsem den co den potkávala a oni mě. Ale ani jedna ta tvář mě nepoznala. Možná jsem se natolik změnila, možná nechtěli poznat…
Hustě sněžilo. Stála jsem nedaleko domu, ve kterém jsem kdysi dávno bydlela. Za domem byl mírný kopeček, na kterém jsme jako děti bobovaly, sáňkovaly. Najednou jsem byla tou malou pubertální holkou, která se vracela známou cestou z venku domů. Procházela jsem okolo hloučku dětí, které se koulovaly a sáňkovaly.

Viděla jsem samu sebe s kamarády. Jak spolu blbneme. Slyšela jsem mámu, jak na mě volá z balkonu, který jsme měli na tu stranu, kde byl kopeček, ať jdu domů…

Před domem, ve kterém jsem bydlela, jsem se zastavila. Bylo to už tak dávno, co jsem v něm bydlela. Bohužel v rodném domově nikdo nezůstal, ani rodiče.
Musela jsem se smát při vzpomínce, která se mi jednou přihodila cestou domů. Tenkrát mi to bylo strašně trapné. I teď, po letech, jsem byla rudá až na… :-) Jako by to bylo včera. Tenkrát mě pozoroval jeden kluk, který byl do mě strašně zamilovaný. :-)
Zachumlala jsem se do kabátu, aby mě náhodou někdo nepoznal, a se sklopenou hlavou jsem pokračovala dál.

Všude jsem viděla kamarády a známé. Parta, do které jsem chodila, postávala u vedlejšího domu, na parkovišti mezi auty se koulovali kamarádi, kdosi na mě volal…
Bohužel, vše jen ve vzpomínkách.

Pomalu jsem odcházela z naší ulice. Naposledy jsem se podívala do všech známých oken v „mojí“ ulici.
Tady do toho okna jsem házela sněhové koule, tady do toho jsem volala na kamarádku a tady v těch oknech zase bydlel moc fajn kluk a stále bydlí, nyní jako muž.
Podívala jsem se do těch známých oken. Byla tam tma a jen venkovní vánoční osvětlení, které bylo rok co rok stejné, prozrazovalo, že ten byt je stále jím obýván.

Najednou mi bylo tak nějak smutno. Z toho, jak ten čas letí. Ale takový je život...
Naposledy jsem se otočila a pomyslně zvedla ruku, abych zamávala „nikomu“.

Hezké vzpomínky jsou nejkrásnější věc. Proto byste si je neměli nechat vzít. Braňte si je. Vždyť vzpomínky dodávají životu smysl.  

          
Reklama