Tak takto zasáhla naše čtenářka Irena, když byla nucena několik hodin sedět vedle muže, jehož zápach obtěžoval všechny v okolí. A výsledek? Ten na sebe nenechal dlouho čekat!“Prosím vás, je mi to opravdu trapné, ale mohl byste se navonět? Opravdu velmi silně zapácháte potem.“

„Když jsem si minulý týden přečetla váš článek ohledně zážitku paní redaktorky z finále Fed Cupu, řekla jsem si, že se s vámi musím podělit o svůj „zážitek“, který se mi stal. Budu na něj totiž vzpomínat ještě hodně dlouho,“ napsala nám před pár dny naše čtenářka Irena, jejíž příběh jsme se tedy rozhodli zveřejnit….

smell

To, že mnozí lidé zapáchají potem, není žádnou novinkou. Lidský pach a nepříjemné pocity, které vyvolává v okolí, bývají většinou doménou letních měsíců, na což jsme už tak nějak zvyklí. To, že někdo nás svým tělesným pachem obtěžuje v létě v tramvaji a veřejných prostorách, tak nějak přecházíme a považujeme za normální. „To, co jsem ale zažila před pár dny já, už za normální skutečně nepovažuji, a jelikož jsem svým zážitkem opravdu hodně zhnusená, rozhodla jsem se o něj s vámi podělit,“ líčí Irena.

Příběh Ireny: Nedalo se to vydržet

Když jsem se před pár dny společně s manželem a přáteli chystala na finále Fed Cupu, který se hrál v O2 areně, ani ve snu by mě nenapadlo, že si ze zápasu a oslav vítězství našich holek odnesu tak nechutný zážitek, kterým byla nepříjemná konfrontace s mužem, který seděl vedle mě. Jestliže již někdo z vás v O2 areně někdy usedl na jejich titěrná sedadla, moc dobře ví, jak málo místa tam je. S lidmi, kteří sedí vedle vás, jste prakticky v těsném kontaktu, vaše ramena se o sebe dotýkají a vy jste chtě nechtě předhozeni před tělesné pachy těch druhých. Dřív by mě ani nenapadlo nad vším tak dopodrobna přemýšlet, ale teď už si návštěvu podobných prostor dvakrát rozmyslím. Naše lístky byly dost drahé, jeden z nich stál kolem čtyř tisíc, a tak vlastně ani nepředpokládáte, že byste si mohli sednout vedle individua, které zapáchá tak, jako by se týden nemylo. Bohužel to se stalo mně…

Pán, který totiž vedle mě seděl, smrděl na sto honů. Už když jsme dosedali, dívala jsem se společně se svými přáteli kolem sebe, co to tak zatraceně páchne. Neřešili jsme to ale a už se těšili, až na kurt vstoupí Petra Kvitová. Po chvíli jsem ale zjistila, že to nechutné smradlavé prase sedí vedle mě. Odpusťte mi, že pána tak nazývám, ale opravdu nemohu jinak. Jeho tělesný pach byl natolik silný, že i diváci, kteří seděli pod námi, se na nás ohlíželi, kdo to asi tak je. Když muž sedící vedle mě tleskal, musela jsem si zakrývat nos. Nedokázala jsem pochopit, jak vůbec někdo takový může vylézt ven – situace byla paradoxní i vtom, že měl na sobě drahé značkové oblečení, nejnovější dotykový telefon a vedle něj seděl obdobně situovaný kamarád. Zkrátka oba pánové vypadali na „horních deset tisíc“.

Po konci prvního setu jsem situaci řešila se svými přáteli, chtěli jsme si dokonce i přesednout, ale pak jsme si řekla PROČ?! Proč zrovna já bych měla snášet vedle sebe někoho tak nechutného, nebyla jsem jediná, komu zápach pána vadil, a tak jsem zkrátka během přestávky přistoupila k dotyčnému smraďochovi a slušně se ho zeptala: „Prosím vás, je mi to opravdu trapné, ale mohl byste se navonět? Opravdu velmi silně zapácháte potem.“ Pán na mě v tu chvíli nechápavě pohlédl, sjel mě od hlavy k patě a vykřikl: „Abyste se slečinko jedna háklivá nepo*rala. Co si to ke mně vůbec dovolujete?“ Zůstala jsem nad jeho reakcí v němém úžasu, neměla jsem prostě slov! Co si to dovoluje, jak vůbec může takhle jednat? Byla jsem na něj slušná! Já jediná sebrala odvahu a řekla mu to. Už se asi ani necítil, páchnul jak stoka, a já jsem to měla snášet? Pomyslela jsem si.

Začínala jsem rudnout, když v tom se do situace vložil manžel: Neurážejte nás tady, smrdíte, to se nemůžete navonět? Všichni vás tady cítí, jste prase!“ Pán zbrunátněl, sednul si, něco zamumlal… začínal druhý set a jen já a manžel jsme stáli jako opaření. Ostatní se znechuceně pootočili, něco si zašuškali, a my jsme zkrátka vyklidili pole. Ano, odešli jsme! Při představě, že budu vedle toho s odpuštěním čuněte sedět ještě několik dalších hodin, se mi chtělo zvracet, a tak jsme zkrátka zmizeli.

Nechali jsme si holt utéct tak skvělý zápas jen kvůli jednomu nehoráznému buranovi, který měl na sobě ohoz Armani, ale smrděl skoro stejně jako nemytí bezdomovci.

Když jsem o tom svým přátelům vyprávěla, některým to připadalo vtipné, jiní mě pochválili, že jsem sebrala odvahu a pánovi to řekla. Prý by to nikdo z nich neudělal. Druhým dechem ale spousta z nich dodala, že jsem hloupá a neměla jsem odcházet – přišla jsem o životní zážitek z Petřiny výhry, prý jsem velká „cíťa“. Jo, mrzí mě to, nikdo nemá přece právo nás omezovat, asi jsem to měla vydržet, ale v tu chvíli to nešlo jinak, věřte mi!

Už je to sice za mnou, dnes se tomu i zasměju, ale docela by mě zajímalo, jak byste reagovaly vy? Už se vám někdy stalo něco podobného? Už vám někdy obdobný smraďoch zkazil kulturní akci?

Čtete také:

Reklama