Důslednost a rituály. Tak zní zaklínadlo, pomocí nějž lze přimět děti k tomu, aby usínaly ve své posteli a zůstaly v ní pokud možno celou noc.

"Pokud si někdo stěžuje, že dítě ho neposlouchá a stále se dožaduje pobytu v rodičovské posteli a zároveň mávne rukou nad tím, když mu tam každý druhý večer vleze a zůstane přes noc, nezmění se nic," říká psycholožka Markéta Veselková. Podle ní se každé dítě může naučit usínat samo a spát celou noc ve své posteli. Mezi dětmi jsou samozřejmě rozdíly a co jedno zvládne už v půl roce, může druhé dokázat třeba o rok později. Nejpozději ve třech letech by to měly dokázat všechny děti - dožadují-li se stálého pobytu v rodičovské posteli ty starší, je už možné uvažovat, zda náhodou nechtějí svými rodiči trochu manipulovat.

"Každopádně, dítěti a nakonec i rodičům pomůže, když si vytvoří každovečerní usínací rituál. Nemusí být složitý ani příliš dlouhý, nejdůležitější je, aby byl každý den stejný a aby ho rodiče dodržovali a neodbyli potomka třeba s tím, že dneska nemají čas," radí psycholožka. Nemusí to být nic složitého, stačí třeba následující sestava: mytí, čištění zubů, povídání si nebo čtení pohádky, mazlení, zhasnutí lampičky.

Nikdo asi nečeká, že dítě bude umět usínat samo a bez pláče, sotva se narodí, ale na druhou stranu platí, že čím dřív se dítě začne učit v tomto ohledu samostatnosti, tím snáze to půjde. "Začít můžete už u kojence, ovšem nenechávejte ho vyplakat," radí psycholožka. Byl by to pláč z bezmocnosti a dítě by sice po čase usnulo, ale ztratilo by potřebnou jistotu ve vztahu k okolnímu světu. Je ovšem rozdíl, pokud se v pokojíčku pláče a vzteká dítě dejme tomu tříleté čtyřleté, u něj může jít o cílený pokus obměkčit rodiče.

Může dokonce jít o pokus vetřít se do jejich vztahu, byť je to samozřejmě snaha nevědomá.

Každý má svou postýlku
Dítě by mělo pochopit, že tak jako má každý člověk své osobné věci a oblíbené předměty, má i svou vlastní  postel

Přesto, pokud dítě skutečně ze všech sil trvá na tom, že do své postele nepůjde, vyplatí se přemýšlet, zda k tomu nemá nějaký, byť z pohledu rodičů malicherný důvod.

"Náš čtyřletý syn spal už ve své posteli, ale jednoho dne odmítl večer do pokojíčku byť jen vkročit. Nešlo to po dobrém, ani po zlém," vypraví Káča, matka dnes už šestiletého Davida. Rodiče dovolili Davidovi výjimečně pár dní přenocovat ve své posteli a pátrali po příčině. "Nakonec jsme ji našli. Učitelka ve školce jim vyprávěla, že pod postelí může žít strašidlo, které v noci bere neuklizené hračky a zlobivé děti," dodává Kateřina s tím, že zřejmě pak Davidovi zároveň někdo řekl, že zlobí. Chlapec si obě sdělení spojil. Pomohlo, když mu rodiče vysvětlili, že tam žádné strašidlo není, a dovolili mu nějaký čas usínat při rozsvícené lampičce.

Podobně může s dětskou psychikou zamávat třeba narození sourozence, který má výsadu spát s rodiči. Pak je dítěti dobré vysvětlit, že stejně tam spávalo i ono a že jeho pozice staršího sourozence přináší zase jiné výhody, může jít třeba do kina, na zmrzlinu či se dívat na pohádky v televizi.


Výjimky nepopírají důslednost

Něco jiného je samozřejmě nějaká mimořádná situace, třeba nemoc dítěte nebo zlé sny. V tom případě by rodiče neměli váhat a naopak dítě do postele vzít - ono samo pochopí, že je to výjimečná situace, a o to více si ji užije. Stejně některé děti milují, pokud se mohou k rodičům nastěhovat, když jeden z nich odjede třeba na služební cestu.

           

Reklama