Reklama

g

Během prázdnin, někdy v červenci jsem se v jedné nejmenované ložnici (v poloze vertikální) přesvědčila, jak relativní je náš přístup k umění, a jak výrazně pocitová záležitost je otázka „líbí – nelíbí“…

Vlastně to nebylo jenom v ložnici.

Rodina byla pokroková, finančně přiměřeně disponovaná, a tak nemá problém, zakoupit si do bytu právě to, co jí připadá pěkné, nač se všichni rádi dívají.

Logicky jsem se se svým názorem nechlubila, ale pro mě by model natráveného bramborového salátu, prudce vrženého na plátno a následně lehce rozpatlaného do stran, neznamenal vrchol blaženosti ani při prvním, ani při stém pohledu.

Bylo to nad hlavou postele a jmenovalo se to „otevírání“. Umím si představit, že tak nějak by vypadalo otevření trouby se zapomenutou večeří po pětitýdenní dovolené v létě.

Jen s tím rozdílem, že obsah trouby by patrně pozdravil, zatím co obraz zarytě mlčel.

Na obraze v obýváku jsem zase identifikovala různobarevné čáry vertikální a horizontální a uprostřed trojúhelník (bez rysky). Dílo se jmenovalo „přemýšlení“.

Napadlo mě, že přesně takhle přemýšlím v pět hodin ráno, těsně po probuzení, ale nejsem na to pyšná.

Rudé kolo s tečkou uprostřed, to celé v modrém poli, ale následně jakoby začárané černě, se zase jmenovalo „sen“.

Strašně se mi chtělo říct, „ano, i já mívám šílené noční můry“, ale neřekla.

Celý prostor pak vyvedený v chromu, plastu a sklu, na některých místech zrcadlovému. Na první pohled moderní lidé s velmi vybraným pokrokovým vkusem.

Pozitivní na tom je, že se jaksi v téhle cestě shodnou, protože si neumím představit, že by jeden z nich preferoval, například empírový nábytek či biedermeier a obrazy od Knupfra, nebo Brožíka, případně Muchy jako třeba já.

Prostě mám ráda starožitný nábytek a obrazy, které dýchají , dívají se, mají výraz a tvář. Kdybych byla finančně neomezená, nebo měla mantinely poněkud širší, volila bych něco takovéhleho domů

r

A takovéhleho na zdi

knupfer

Samozřejmě to nikomu necpu. Článek je vlastně soukromou sondou, co upřednostňujete více vy.

Noru ale NE!

Ovšem, vím i o lidech, kteří finančně vázáni nejsou, mají kladný vztah ke starožitnostem a přesto je jejich model horší, než byt s rozpatlaným salátem nad postelí.

Než neskutečně předimenzované, snobské a až nevkusné zařízení kupříkladu domu paní Nory – milionářky z „Čápů s mákem“, to už raději skříně po tetě a na stěnu plakát se slunečnicí.

Mimochodem, kdo viděl ony „Čápy“ a s nimi i brilantní vkus paní Nory, možná bude souhlasit s mým pocitem, že jediné přirozené, co se tam vyskytovalo, bylo psí lejno na podlaze ze začátku pořadu :-))