Chcete skoncovat s válením se na gauči a konečně se hýbat. Ať už pro to máte jakýkoli důvod. Jenže se neustále točíte v bludném kruhu nadšeného nákupu permanentek do posilovny a naprosté rezignace na svá předsevzetí. Poznáváte se? Dnes a denně se s tímto začarovaným kruhem setkává i osobní trenérka Hana Lang, nutriční poradkyně a mentální koučka. A tak dobře ví, kde je „zakopaný pes“.

sport

Co je většinou tím hnacím motorem, který nás vytáhne z gauče a donutí něco se sebou udělat?
Lidé buď chtějí vypadat dobře, což je pozitivní motivace, kdy nás táhne k cíli vnitřní síla, nebo je něco bolí. To je pak negativní motivace, kdy nás k akci něco tlačí. Ale bez motivace není změny. Když už mě něco tak strašně bolí, nebo se necítím dobře ve svém těle, teprve pak se rozhodnu. Hnacím motorem bývá také nová láska, rozvod a s ním spojený pocit nového startu, děti, vnoučátka. Opravdu málokdy to přijde tak, že se člověk u televize najednou rozhodne, že od zítřka by měl začít běhat, a udělat tak něco pro své zdraví. To jsem ještě nezažila.

Jenže takové rozhodnutí lidem často vydrží jen pár návštěv fitka...
Člověk by si měl najít někoho, kdo mu se změnou životního stylu pomůže. Často se totiž stává, že odpadne kamarádka, která do toho šla společně s námi, nebo si zkrátka jen nevybereme správný sport. Paní, která má devadesát kilo a necítí se dobře, si asi těžko půjde nakoupit pěkný cvičební úbor a vyrazí si sama zacvičit do fitka. Bude se nejspíše stydět a zmocní se jí pocit úzkosti, že není tak dobrá jako ostatní. Že to nezvládne. Je proto lepší, když se sejdou lidé na podobné úrovni. Takové skupiny existují a je dobré se předem informovat, aby k takovým problémům nedošlo. Ale největší průšvih je, pokud vás vybraný sport už od začátku nebaví.

To se stává?
Ano, lidé si často hledají sporty podle toho, jaký je trend. Málokdy přemýšlí nad tím, co je doopravdy baví. Když říkáme nedostatek pohybu, všichni si představí fitness a jogging. Ale o tom to není. Jde o jakýkoli pohyb. A nezáleží přitom na věku. Stává se mi, že klienti řeší, že je nebaví běhat, takže je vlastně vše ztraceno. Ale to je špatně. Běhání přece není to jediné.

Takže základem je, aby nás to skutečně bavilo a nedělali jsme to jen pro očekávaný výsledek.
Jistě! Sport by měl být kompenzací stresu v práci, zábava, radost, uvolnění. Jen tehdy nás motivuje znovu se vracet. Pokud ten svůj sport ale někdo nedělá rád, nebo mu nevyhovuje trenér a cvičitel, stává se z původního koníčku jen další stres. A už se hledá kompenzace ke dvěma stresům. Bohužel často v jídle.

Přitom dost lidí chce nejen zlepšit fyzičku, ale také shodit nějaké to kilo, že?
Většina chce zhubnout. A je úplně jedno, kolik váží. Nevím, proč po tom každý tak touží. Je totiž moc hezké, když jsou lidé různí. Mám klientku, která je trochu při těle, ale ona to umí tak nádherně nosit! Tak jí pořád říkám, ať si to udrží. Dokud není váha zdravotně závadná, je to krásné. Jsou mezi námi zkrátka holky krev a mléko a pak i kostlivci. Třeba jako já. To je o rozdílné typologii.

A dávají si lidé nereálné cíle?
Většina! A já jsem tu od toho, abych je korigovala. Ženy si nechají říct, chlapi moc ne. Ti si myslí, že všechno urvou. Tak je nechávám a oni se urvou. Když už nemůžou, pak pokorně poslouchají. Zpočátku držím uzdu a postupně ji pouštím. Brzdím je v nereálných plánech a cílech i v nakupování různých zbytečností okolo fitness. Nejdřív totiž musíme přijít na to, kam se chceme a můžeme dostat. Při první diskuzi se pak stává, že se lidé rozbrečí, protože jim vezmu prvotní cíl, který mají v hlavě. Rozbiju jim ho, protože bývá nereálný. Mám třeba paní po porodu, která je nešťastná, že po šestinedělí ještě nemůže všechno...

Takže všechno má svůj čas. Hlavně nic neuspěchat.
Právě. Například v poslední době hodně lidí propadlo fenoménu maratonů a půlmaratonů. Je to ale bláznovství. Zvláště když se běhá po betonu. Kdo z nich má kvalitní obuv a na takovou zátěž připravené klouby, šlachy a vazy? Člověka prostě jednou vyhecují v práci a první, co je, jde běhat deset kilometrů. A tělo bolí, 14 dní se nehne... Už to je neskutečně demotivující. Proto je nezbytná příprava. Postupně uběhnout, co mě baví. Vyrazit tempem, které mi dělá radost, když nemůžu, zpomalím, vydýchám se. A postupně zvedám zátěž.

Takže to chce cvičební plán?
Ty jsou ze všeho nejhorší! Pevný cvičební plán mohou mít vrcholoví sportovci, ale jinak nikdo. Ti totiž neposlouchají své tělo, které se stává v tomto případě pracovním nástrojem sloužícím k podání maximálního výkonu. A za něj získávají své medaile. Musíme si ale uvědomit, že moc zdravé to není. To je ovšem extrém. My, rekreační sportovci, sice potřebujeme návod na cvičení, ale ne striktní cvičební plán. Každý den se cítíme jinak a máme jinou energii, jdeme sportovat s různým nadšením. Proto bychom neměli při sportu tělo ničit, ale naslouchat mu. Posílit ho, zotavit a pozitivně naladit. Ničíme si jej totiž už dostatečně třeba sezením v práci. To přece stačí.

Jak tedy postupovat správně?
Každý den je jiný. Může se stát, že máte špatný den v práci, takže jste bez energie a nálady. Těžko uběhnete to, co jste si naplánovali. Je to jen další stres pro tělo. Raději si proto jděte lehnout do sauny, zaplavat si, odpočinout, zklidnit se. Zkrátka něco, co vám udělá dobře. Další den vás zase někdo v práci třikrát pochválí, vše se daří. Máte pak skvělou energii a podáte neuvěřitelný výkon. A trenér by měl poznat, jak na tom člověk zrovna je. Jak přijde, mluví... A někdy udělá mnohem líp, když s ním hodinu prokecá.

A v té době zapojujete do hry mentální trénink, kterému se také věnujete.
Vše souvisí se vším. Pohyb, psychika, jídlo.... U někoho je důležité otočit mentálně pohled na práci. Například když má stresové zaměstnání. Nemůže z ní být pořád zničený.

Takže vy naučíte negativistu dívat se na svět pozitivně?
On se to musí naučit každý sám. To já bohužel nedokážu. Kdybych znala formulku k otočení myšlení, bylo by to super. Byla bych nejbohatší na světě. Snažím se jim jen vysvětlit, jak to mohou otočit sami. Jde o změnu úhlu pohledu. Můžeme se na nemoc dívat jako na trest nebo jako na signál, radu, řeč těla k nám. Nejhorší otázka je „Proč já?“. Změnit mysl je ale někdy hrozně těžké.

Musím se zeptat ještě na jednu věc. Celou dobu doslova sršíte energií. Jak jen to děláte?
Paradoxně je to díky tomu, že jsem se uklidnila. Stal se ze mě pokorný a spokojený člověk.

Počkejte, to mi s energií nějak nejde dohromady.
V tom to právě vězí. Lidé si často pletou vnitřní klid s leností. Nemá s ní ale nic společného. Pokorný a spokojený člověk rozhodně nemusí být pomalý. A naopak, když je někdo pomalý, plouží se, vůbec to nemusí znamenat, že v sobě má klid. To a spoustu dalšího jsem se naučila na Srí Lance, kam jsem odjela poznávat léčebnou Ayurvedu a cvičit Kundalini jogu. Učil mě jogínský guru, neuvěřitelně silná osobnost. Dodnes myslím na jeho výrok: „Tvůj nepřítel je tvůj nejlepší učitel.“ V tom je velká pravda. A jsme zase u úhlu pohledu...

langHana Lang

Je osobní trenérka, mentální trenérka  a nutriční terapeutka na volné noze. Věnuje se především osobním tréninkům a nutriční terapii založené na Prevenci a Terapii civilizačních chorob pomocí buněčné symbiózy podle MuDr. Heinricha Kremera, SRN. Více informací naleznete zde.

Čtěte také:

Reklama