Odmalička nás učí chovat se „rozumně“. Logicky. A tak se stane, že chodíme s mužem, který je hezký a pozorný a evidentně se k nám hodí (a tenký hlásek někde hluboko, který volá Ne, toho ne!“ snadno umlčíme). Odjedeme na cestu, na kterou se nám tak bytostně nechtělo, protože prostě nemáme žádný pořádný důvod ji odvolat. Většinou nám to projde, někdy se ale po čase ukáže, že ten skvělý chlápek byl ve skutečnosti pěkný podrazák, a co se cesty týče, že jsme tu jízdenku raději měly roztrhat a hodit do kanálu. Naše podvědomí to ovšem vědělo od samého začátku. Kdybychom se naučily tomu nenápadnému hlásku lépe naslouchat, možná bychom si ušetřily aspoň některé z malérů a zklamání.

Intuice není nic výjimečného ani mystického, je to jen jeden ze způsobů, jakým náš mozek zpracovává informace. Děje se to bez účasti našeho vědomí, dostaneme jen „výstup“. Najednou víme, co bychom měly udělat - ovšem netušíme, proč, a proto se nám nechce tomu jen tak uvěřit. Lidé, kteří mají „šestý smysl“ obzvlášť silně vyvinutý, jsou často považováni za přecitlivělé nebo náladové. Jako nevěsta, která pokaždé uteče od oltáře, protože na poslední chvíli poslechla svůj instinkt, nebo člověk, který sleze z mostu a neskočí z něj s bungee kolem pasu, protože pocítil silné varování... Takové jednání je jen zdánlivě nesmyslné. Logickou úvahou totiž zdaleka ne vždy dojdeme ke správnému výsledku, obzvlášť pokud se jedná o city a vztahy.

Tak jako tomu bylo u mojí bývalé kolegyně, která potkala muže svého života půl roku po svatbě. Ne že by si svého manžela brala s nějakým odporem. Byla to skvělá partie - vysoký, hezký, inteligentní, velmi charakterní a nesmírně zamilovaný. Zahrnul ji takovou péčí a pozorností, že prostě nemohla jinak než si ho vzít, přestože v hloubi duše věděla, že ho vlastně nemiluje. Prostě nenašla jediný rozumný důvod, proč ho poslat pryč - byl dokonalý. Sama sebe přesvědčila, že lepšího už nikdy nepotká.

Teprve když se setkala s tím druhým, pochopila rozdíl. Byl o půl hlavy menší než ona a o dva roky mladší (přesně ty dvě věci, o kterých byla přesvědčená, že by je nikdy nepřekousla). Přesto všechny její instinkty volaly, ba řvaly: Jo! Jo!! To je on!!! Zachovala se charakterně - párkrát se s „tím druhým" sešla, ale manžela neopustila. Je to už patnáct let a dodnes žijí ve velmi spokojeném manželství. I přesto ji ale někdy napadne, jak by její život dnes asi vypadal, kdyby byla poslechla svůj vnitřní hlas...

 

A jak se rozhodnete vy?

Jakýsi chlápek se na vás na večírku/ve vlaku/v parku přilepil a snaží se o konverzaci. Chová se slušně, ale přesto vám v jeho přítomnosti není příjemně.

Poslechnete rozum: Ten člověk mi nic neudělal. Nemám důvod být k němu nezdvořilá. Prostě to překousnu a budu si s ním chvíli povídat.

Poslechnete instinkt: Ne. Prostě ne, už ani minutu. Okamžitě se omluvím a zmizím pod jakoukoli záminkou (návštěva toalety, jogging, schůzka).

 

Máte práci, která je dobře placená a představuje určitou životní jistotu, ovšem k smrti vás otravuje.

Poslechnete rozum: Byla bych blázen, kdybych pustila takový dobrý flek u velké firmy jen kvůli nějakým pocitům. Spoustu lidí práce nebaví, a taky to jde.

Poslechnete instinkt: Vykašlu se jim na to a vrhnu se s přítelem do podnikání. Klidně budu jíst suché rohlíky, hlavně když budu zase vědět, že žiju!

 

Už dlouho hledáte byt. Konečně jste narazila na nabídku, která splňuje požadavky a vejde se do vašeho rozpočtu. Přesto se vám to místo nějak nezdá, i když vlastně nevíte, proč.

Poslechnete rozum: Hlouposti. Až si tady zvyknu, určitě to přejde. Druhou takovou šanci už možná nepotkám...

Poslechnete instinkt: Je to škoda, ale hledám dál. Místo, kde má být člověk doma, musí být stoprocentní.  

Reklama