Dobrý den,

chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh, nevím, jestli se Vám bude zdát zajímavý, ale hodně změnil můj život a já jsem se konečně dozvěděla odpovědi na spoustu otázek, které mne trápily celý můj život.

Jako malá holčička jsem se často ptala maminky, proč mám modré oči, když máma, táta, sestra a babička je mají hnědé... nikdy mi na to nedokázala odpovědět. Hlodal ve mně červík pochybností, a když mi asi v 15 letech bláznivá sousedka řekla, že jsem ta holčička bez tatínka, tak jsem neváhala a prohledala máminy doklady a našla, co jsem hledala.

Můj tatínek byl Rumun a ten, koho jsem za tatínka zatím považovala, byl můj adoptivní tatínek. Hrozně jsem křičela a zlobila se, proč mi lhali a proč udělali takovou věc. Říkali, že pro mé dobro. Často mne přepadaly myšlenky na vlastního otce a jeho život. Dokonce jsem si po završení 18 let došla na rodnou matriku a získala z ní jeho jméno, datum narození a adresu.

Časem mi maminka dala můj křestní list, kde jako na jediném mém dokladu je napsaný můj vlastní tatínek. Letos v lednu jsem si řekla dost, na co čekat? A poslala jsem mail na Velvyslanectví Rumunska s prosbou o pomoc při hledání mého tatínka. Vzápětí se mi ozvali a pan velvyslanec si mne pozval a vedli jsme spolu asi dvouhodinový rozhovor a na jeho konci mi přislíbil pomoc při hledání.

Dělali, co mohli, ale neoficiálně zjistili jenom to, že můj tatínek je s největší pravděpodobností mrtev, strašně mne ta zpráva ranila a doma jsem moc plakala, můj sen, že jednou budu stát tváří tvář tátovi, se téměř rozplynul.

Ale pan velvyslanec mne požádal, abych napsala oficiální žádost o uvolnění informací o mé rodině pro mne. Udělala jsem tak. Asi za dva měsíce mi opět zavolali, že mají pro mne nové zprávy.

S hrůzou, co mne čeká, jsem šla na velvyslanectví, kde mi řekli, že můj tatínek je opravdu mrtev, ale mám bratra! A můj bratr o mně ví, protože musel souhlasit s tím, že dostanu informace o jeho osobě, a čeká na mne.

Tak se stalo, že jsem odletěla do Bukurešti. Na letišti na mne čekal můj bratr a sestřenice, měla jsem samozřejmě hrůzu z toho, co to bude za lidi. Zjistila jsem, že můj bratr a jeho přítelkyně, stejně tak jako já a můj manžel, oba pracují na letišti, mají dvě kočky (my máme jenom jednu), je to moc milý, hodný a citlivý člověk (doufám, že jako já).

Hlavně k sobě máme moc blízko a hodně si rozumíme. Čekám na jeho návštěvu Prahy v říjnu a nemohu se dočkat.

Dostala jsem odpovědi na spoustu otázek, stála jsem u hrobu tatínka, který bohužel již před 10 lety podlehl rakovině. Cítím velikou sounáležitost s mou rodinou v Rumunsku a určitě se mi obohatil život o krásný vztah s bratrem.

Chtěla bych všechny ženy-in požádat, aby nikdy netrhaly svým dětem pouta k rodině a nechaly jim jejich život, aby nemusely léta hledat pravdu jako já.

Denisa - Amidala

Reklama