„Bylo mi pětatřicet, když jsme se po deseti letech manželství se svým mužem a dvěma dětmi přestěhovali na vesnici do rodinného domu. Tam to všechno začalo. Už v minulosti si občas rád přihnul k alkoholu. Vzbuzoval v něm agresi, ale sliboval mi, že až budeme mít děti, nechá toho. Tady to však bylo ještě horší.

 

K alkoholu se brzy přidala i obliba v herních automatech. Svou výplatu nechal zmizet během jediného večera a ostrých hádek kvůli penězům přibývalo. Vždycky chodil domů s výmluvou, že ho někdo okradl, že ztratil peněženku, že jim odmítli výplaty proplatit, a chtěl peníze ode mě. Když jsem argumentovala, že žádné peníze nemáme, protože je propil, zbil mě a bylo mu jedno, jestli ho děti vidí, nebo ne.

 

Brzy to byl stereotyp – přijít z hospody, zbít manželku a ráno se plazit po kolenou, slibovat, přísahat, prosit o odpuštění a občas se naoko pokusit o sebevraždu, abych ho začala litovat. Během následujících tří let jsem od něj několikrát s dětmi odcházela a bohužel se i vracela. Vždy se pak pár týdnů držel, ale stejně tomu nakonec znovu propadl. Jednoho dne jsem ale našla odvahu, sbalila sebe a děti a odešli jsme nadobro. Už je to třináct let pryč. Prošla jsem ještě jedním nevydařeným manželstvím, ale teď už konečně vedu spokojený život.“

 

Mohlo by se zdát, že s násilím na ženách, které ve svém příběhu popsala paní Zdena, se u nás už setkáte jen výjimečně. Máme přece zákon, edukaci, centra a neziskové organizace, které se tomu všemu snaží zabránit. Situace se na první pohled jeví jako uspokojivá. Ale jak je to doopravdy?

 

Vznikl sice zákon o domácím násilí, byli proškoleni odpovědní pracovníci a pracovnice, Policie ČR, byla zřízena intervenční centra, existují neziskové organizace, které se touto problematikou zabývají, ale na druhou stranu se v praktické sociální práci stále ukazují potíže.

 

Nejzávažnější se zdá být tendence odsunout tuto tématiku z centra zájmu s tím, že již zákon o domácím násilí máme. Ano, to máme, bohužel je velmi opomíjen fakt, že násilníci jsou sice vykázáni z bytu, případně odsouzeni, ale další návazný systém práce s nimi neexistuje.


Násilí na ženách – co to znamená?

O domácím násilí se hovoří především v souvislosti s mladšími ženami, matkami od dětí. Pro ně je také nejvíce zařízení poskytující následnou péči. Bohužel jsou tak celkem mimo zájem ženy, které do takovéto skupiny nezapadají, například seniorky, ženy z romského etnika či jiných minoritních skupin.

 

I v rámci domácího násilí a násilí na ženách se často upadá do stereotypů. Násilí na ženách neznamená jen domácí násilí, ale také obchodování se ženami, prostituce, stalking (úmyslné pronásledování a sledování). Jako palčivý problém se také ukazuje, že násilí na ženách je vnímáno především z pohledu fyzického násilí, neméně časté jsou však i jiné formy  psychické a ekonomické násilí, vydírání, vyhrožování. 

 

Womens fund
Je slovensko-český ženský fond, který se již čtvrtým rokem snaží bourat diskriminující stereotypy ve společnosti. Prostřednictvím tématických i otevřených grantových kol podporuje projekty zaměřené na změny v legislativě, osvětu, šíření informací a budování právního povědomí žen. Spolu s podpořenými projekty ženských organizací usiluje o změnu přístupu k ženám ve společnosti. Fond podpořil přerozdělením prostředků od nadačních, korporátních i individuálních dárců již 80 projektů v rámci grantových kol, 16 mimo grantová kola, a udělil 15 cestovních grantů a 7 stipendií. Celkový objem přerozdělených prostředků činí 8 600 000 Kč.

Cíle SCWF
:

  • přispět k vytvoření podmínek ve společnosti pro rovnoprávný život žen a dívek
  • bourat tradiční obraz ženy a stereotypy
  • podporovat diskusi o rovných příležitostech 
  • zvýšit povědomí žen o jejich skutečných možnostech

 

Co si myslí Češi?
„V období od 11. června do 17. června 2008 jsme prováděli průzkum, do nějž se zapojilo celkem 440 aktivních internetových uživatelů ve věku 15–64 let. Zúčastnilo se 210 žen a 230 mužů. Internet jsme zvolili záměrně, neboť pro mnohé je těžké o tomto problému mluvit otevřeně na živo,“ řekla členka správní rady SCWF Jana Zichová.

72 % dotázaných zná ve svém okolí vztahy, kde je patrné nerovnocenné postavení partnerů.

81 % se ve svém okolí setkalo s nějakou formou násilného chování vůči ženám.

63 % se setkalo s psychickým a 45 % s fyzickým násilím.

Názory dotázaných mužů a žen, proč oběti násilí zůstávají s pachatelem, se různí. Podle žen je to především strach z pachatele, výhrůžky, víra, že se partner změní, a ekonomická závislost na pachateli. Muži vidí hlavní příčnu ve strachu z pachatele a výhrůžkách, snaze poskytnout dětem rodinné zázemí a emocionální závislost na pachateli.

Bohužel pouze každá desátá oběť vyhledala odbornou pomoc, pouze 5 % ohlásilo událost na policii. Hlavní překážkou razantnějšího řešení situací je především strach z konfliktu, do  kterého by musela oběť vstoupit. Celá 1/4 obětí se v této situaci cítí bezradně, vůbec neví, jak mají problém řešit.


Drtivá většina respondentů, která se do výzkumu zapojila, se domnívá, že v jejich současném vztahu k násilí nemůže dojít. Pouze  8 % dotázaných připustilo, že by u nich mohlo dojít k násilnému chování.

Na následujícím grafu jsou znatelné rozdíly mezi mužským a ženským způsobem řešení krizových situací. Otázka zněla: Pokud byste se vy osobně stal/a obětí domácího násilí, jak myslíte, že byste tuto situaci řešil/a?


Odpovědi:
 



Co dělat?

Ženy, které jsou nějakým násilním chováním ohrožovány a nevědí, jak situaci řešit, se můžou obrátit na některé z intervenčních center v jednotlivých krajích, jejichž kontakty najdou na stránkách organizací sdružených v koalici organizací Koordona.

 

Setkala jste se osobně nebo ve svém okolí s násilím? Jak jste se k situaci postavila? Myslíte, že se to může stát i vám? Co je podle vás hlavní příčinou domácího násilí?

 

Reklama