Reklama

Do vedlejšího bytu našeho paneláku se přistěhovali noví sousedé.
Byli jsme velice zvědaví, a tak jsme „šmírovali“ z okna, kdože to bude a jestlipak budou mít také nějaké děti. (Náš dům je obydlen většinou mladými rodinami.)

Společně se stěhovacím vozem přijela i malá dodávka. Z dodávky vystoupil pán s paní a otevřeli boční dveře. A ze dveří začaly vykukovat dětské hlavy. Jedna, dvě……..pět.
„Mají pět dětí, je to vůbec možné v dnešní době ?“

A všichni nosili.
Tatínek spolu se stěhováky skříně a postele (těch bylo sedm), maminka s většími dětmi krabice od banánů a ti nejmenší aspoň rozsvěceli.

Už na první pohled se mi něco nezdálo. Ty děti jsou neuvěřitelně ukázněné a poslouchají na slovo!
A tak jsem zbystřila a když jsem kohokoliv z nich někde zahlédla, neunikl mé pozornosti. Vídala jsem jejich dobře vypadající maminku, která nechodí, ale běhá. Vyběhne z domu, než se dovřou dveře, tak se všech pět dětí stihne vyhrnout ven. Zamkne a poklusem uhání směrem k dodávce. Nemusí volat „tak pojď už“, jelikož všechny děti cupitají za ní. Naskáčí do auta a matka s vervou sešlápne plyn……..

Když jsou děti ve školách a školkách, tak tato žena např.vynáší z bytu části nábytku a koberců, aby se za chvíli řítila zpátky s něčím novým. Šokovaná jsem ale byla, když jsem jednoho sobotního rána vyšla z bytu v noční košili, abych zde odložila pytel s odpadky. Děti vycházely z bytu (obouvají se až na chodbě) a radostně mi hlásily, že jedou na výlet. Stála jsem tam s tím nevábným pytlem a sledovala právě vycházející upravenou matku, která balancovala na ruce s plechem, na kterém byl vonící koláč.

„No chápete, to?“ Já mám jedno dítě a mám pocit, že kdyby byly dny dvakrát tak dlouhé, tak nemůžu stihnout vše, co je potřeba.

A ještě jeden důkaz o neobyčejnosti této rodiny.
Vracela jsem se domů a před domem byl houf dětí ze sousedního bytu. Nejstarší dívka si odřela koleno a já se jí šla zeptat, jestli jí mohu pomoci. Vysvětlila mi, že maminka doma spí a že jí nechce budit, ale že by si to potřebovala umýt. Po dlouhém přemlouvání (mají zakázáno chodit do cizích bytů) jsem je pozvala k sobě domů. Všech pět dětí se mi automaticky zulo přede dveřmi. Vešly dovnitř a já šla rozsvítit do koupelny. Než jsem se vrátila, svlékly mojí dceru z bundy a sundaly jí boty. Po ošetření zvesela pozdravily, vzaly boty do rukou a odkráčely. Hrozně ráda bych té paní od vedle sdělila, že má můj obdiv. Nechci ji ale obtěžovat a také se dá těžko zastavit v tom svém nepřetržitém běhu.

A tak tedy - zde se dá na závěr snad jen říct, že klobouk dolů před těmito matkami kolegyněmi. Vážím si a obdivuji je více než všechny úspěšné kariéristky či umělkyně. Protože právě tyto ženy musí denně prokazovat svou sílu a odolnost, o nervech nemluvě………

A to vše bez obdivu diváků či finančních odměn!!!!