„Díky“ malému Ondrovi z Kuřimi, svazovanému a zavíranému ve sklepě, je téma týraných dětí v posledních týdnech opět v centru pozornosti. Politici ve snaze zavděčit se veřejnosti přicházejí s návrhy, jak podobným případům předcházet. To jsou ale izolované „výkřiky do tmy“ - nevládní organizace zaměřené na ochranu dětských práv dlouhodobě připomínají nutnost systémového řešení v mnoha oblastech, ať už jde o děti týrané, zneužívané, odebírané z rodin do ústavní výchovy ze sociálních důvodů či děti, které jsou svědky domácího násilí.  
Právě poslední zmíněné skupině dětí, tedy těm, které denně zažívají, jak tatínek ubližuje mamince nebo naopak, byla dosud věnována pozornost takřka nulová. A to i přes to, že se o domácím násilí v posledních letech otevřeně mluví a došlo i k některým podstatným legislativním změnám (možnosti vykázání násilníka ze společné domácnosti). Ty ale situaci dětí neřeší, představují pouze určitou první pomoc.

Odhadnout počet dětí trpících domácím násilím v rodině není lehké. Například nevládní organizace Rosa vede podrobnou statistiku o dětských svědcích domácího násilí již od roku 2003. Z jejích zjištění vyplývá, že děti jsou svědky domácího násilí v 94 % případů. Pochopitelně, násilník nebo opilec se bude těžko ohlížet na to, jestli jsou děti doma nebo jestli něco vidí a slyší.

Tyto děti stále nejsou zainteresovanými orgány ani veřejností vnímány jako oběti domácího násilí, ačkoli jimi nesporně jsou. Sledování násilí páchaného ve většině případů na matce má totiž na psychiku dítěte stejné důsledky, jako přímé týrání rodičem či jinou blízkou osobou. Tyto šrámy na duši navíc přetrvávají i dlouho poté, co oběť s dětmi z násilného vztahu odejde. Děti mají většinou k násilnému rodiči negativní vztah, bojí se ho, nechtějí se s ním stýkat. Starší děti ovšem obvykle přejímají negativní vzorce chování – chlapci se v dospělosti často stávají sami násilníky a dívky oběťmi.

 

Ačkoli tedy tyto děti trpí stejnými následky na psychice, jako děti přímo fyzicky či psychicky týrané, neexistuje pro ně specializovaná pomoc. Tento fakt není v drtivé většině případů zohledňován orgány činnými v trestním řízení, a dokonce ani opatrovnickými soudy či orgány sociálně právní ochrany dětí. Zejména u soudů rozhodujících o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů a o styku dítěte s druhým rodičem je neznalost problematiky alarmující. V praxi to pak znamená, že dítě je nuceno stýkat se s násilným rodičem proti své vůli, nebo je mu dokonce svěřeno do výchovy!

Na názor dítěte přitom není soudy většinou brán zřetel, někdy není vůbec řádným způsobem zjišťován. Často je označeno jako zmanipulované matkou a na základě toho nuceno absolvovat styk s otcem například v krizových centrech, kde je pod dohledem specialistů na tzv. „syndrom zavrženého rodiče“.
Situaci těchto dětí ještě více zkomplikovalo Usnesení vlády ČR č. 1108 z roku 2005, které upravuje právo dítěte na styk s oběma rodiči – s možností, že jeden z nich je násilník, ale vůbec nepočítá.


Je třeba zdůraznit, že domácí násilí většinou rozvodem či odchodem od násilného partnera nekončí. Pachatelé se obvykle snaží přimět oběť k návratu všemi prostředky, případně ji dále pronásledují s cílem se pomstít. Dítě se pak stává velmi výhodným prostředkem vydírání. Pachatelé vyhrožují, že dítě unesou do zahraničí nebo mu ublíží. Ačkoli toto jednání je v řadě zemí trestným činem, v České republice se mu prakticky nelze bránit a pachatel v něm může pokračovat, jak dlouho chce.

 

S využitím materiálů sdružení Koordona, seskupení organizací, které se zabývají přímou i nepřímou pomocí obětem domácího násilí.

Myslíte si, že by měl stát a zákon více pomáhat dětem,
které se staly svědky takových ošklivých věcí?
Je vůbec možné tak složitou problematiku (každý případ je jiný) právně ošetřit?
Umíte si představit, jak by takový zákon měl vypadat?
Zůstává i násilnický otec pořád otcem, který má právo se se svým dítětem vídat?

 

Reklama