Vychovávat děti není snadné, a tak se často stane, že o svých rodičovských schopnostech zapochybujeme. Jenže u Simony (42) to bývá na denním pořádku. Připadá jí, že nezvládá výchovu adoptovaného syna a naopak „nadržuje“ tomu vlastnímu.

syn„Manžel už další dítě mít nemohl, a tak jsme se rozhodli pro adopci. Jedno dítě je prostě málo. Když se to konečně podařilo a my si odváželi domů dvouletého chlapečka, byl to úžasný pocit. Dát šanci malému človíčkovi, který by jinak vyrůstal bez rodičů, je přeci něco skvělého. Okamžitě jsme si ho zamilovali a věnovali se mu úplně stejně, jako našemu Tomáškovi. Někdy možná i víc. Jenže jak rostl, rostly i potíže s ním. S dětmi se často pral, nám začal odmlouvat, prosazoval si stále častěji svou. Současně s tím jsme zpřísňovali výchovu, ale výsledek se nějak nedostavoval. Zákazy ani domlouvání, nic nefungovalo. Aleš divočil dál,“ svěřuje se Simona.

Ani na základní škole se situace nezlepšila. Učení Aleše nebavilo, do domácích úkolů jej museli rodiče vyloženě nutit. Nakonec to u nás vypadá tak, že zatímco devítiletému Alešovi neustále domlouváme, zvyšujeme hlas a ukládáme mu různé tresty, dvanáctiletého Tomáše věčně chválíme. Je naprosto bezproblémový, učí se, neodmlouvá… Možná si řeknete, že je to spravedlivé, ale já z toho i tak mívám často výčitky. Připadám si pak jako krkavčí matka, která nemá svého adoptivního syna ráda a neustále na něm hledá mouchy. I když vím, že to tak není! Často také bojuji s tím, zda nebýt na Aleše méně přísná, ne tak náročná. Jenže zase nechci, aby z něho vyrostl nějaký grázl,“ láme si hlavu Simona, která nechápe, kde se stala chyba. „Vždyť jsme je oba vychovávali naprosto stejně! Jsem snad špatná matka?“ ptá se sama sebe večer co večer.

Co na to odborník?

Zeptali jsme se psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny.

„Především je dobré vzít v potaz vliv genů a prostředí, které bylo adoptovanému chlapci dáno. Bohužel, v tomto případu zřejmě není známa ani anamnéza dítěte, která měla pravděpodobně rozhodující podíl na jeho temperamentu, prožívání, jednání, ale i celkovém chování. Nelze opomenout vliv těchto faktorů nejen na chování a prožívání, ale také na jeho prospěch ve škole, či celkový přístup ke vzdělávání a podobně. Velká část naší osobnosti je skutečně determinována nejen vlivem prostředí, ve kterém vyrůstáme, ale i, zatím ne zcela přesně zmapovanými, vlivy před porodem, kolem porodu a krátce po něm.

Vzhledem k těmto okolnostem není možné srovnávat chování obou synů. U syna adoptovaného je potřeba mu pomoci, aby měl větší šanci uspět a dobře se začlenit do společnosti. Ano, věřím, že děti, které jsou náročnější na výchovu (a zdaleka to nemusejí být děti adoptované), mohou skutečně rodiče nadměrně vyčerpávat a ti pak reagují křikem, naštváním a tresty. Ve výchově je ale důležité upřednostňovat pozitivní motivaci a pochvaly před tresty. Trest sám o sobě by měl být prostředkem spíše výjimečným a časově omezeným, jinak ztrácí na účinnosti. Představme si situaci, kdy má dítě například zakázanou televizi, či PC na měsíc nebo více dopředu. Zabrání to chování, které nazýváme zlobení?

Doporučila bych vždy zvážit zjištění skutečných schopností a studijních předpokladů dítěte, abychom neměli zbytečně přehnaná a nereálná očekávání, a společně s odborníky se pokusit nastavit pravidla chování i kroky k postupnému lepšímu zvládání školních nároků.

U dětí adoptovaných či v pěstounské péči není ani výjimkou tzv. zlobení spíše ve smyslu poutání pozornosti, protože tyto děti neměly v určité fázi života dostatečně uspokojenu potřebu lidské lásky a náklonnosti.

Dobrým postojem tedy není chlapce srovnávat, protože jejich startovní čáry prostě nebyly stejné. Je ale potřeba velmi ocenit ženu, která chtěla a chce dát šanci adoptovanému dítěti na život v běžné rodině. Určitě by bylo dobré, kdyby maminka vyhledala pomoc odborníků nejen kvůli diagnostice dítěte, ale i pro svoji podporu a větší jistotu, že postupuje skutečně správně a my ostatní jí můžeme jen závidět její rozhodnutí a odhodlání. Výchova dětí totiž vůbec není lehká věc, ani když jsou naše vlastní, s geny, které si umíme nějak vysvětlit.“

jeklovaPsycholožka a psychoterapeutka Jitka Jeklová studovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a psychologické poradenské práci se věnuje už téměř 20 let. Více než 17 let působí v pedagogicko-psychologické poradně, kde se věnuje diagnostice, ale i terapeutickému vedení dětí a dospívajících. Více informací naleznete ZDE.

Čtěte také:

Reklama