Záchranáři. Všichni si přejeme, abychom se my nebo naši blízcí nedostali do situace, kdy náš život bude viset na vlásku a my budeme potřebovat urychlenou pomoc záchranářů. Co o jejich práci vlastně víme?

"Možná někoho překvapí, že dispečerky záchranné služby patří k pracovníkům, kteří byli v testech pracovního stresu, což je měření extrémních změn v krevním tlaku v průběhu práce, vyhodnoceni jako nejrizikovější práce v České republice," říká mluvčí zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy Marek Uhlíř a pokračuje:

"Je to povolání, o kterém nikdo nic neví. Představa lidí je, že dispečerky sedí u telefonu a když někdo zavolá, že chce sanitku, pošlou mu ji. Jsou to zdravotní sestry, kvalifikované pro práci na záchrance, ARO nebo JIP. Přesto žádného svého pacienta nevidí, jen slyší. Na pomoc člověku, který třeba krvácí z tepny, mají k dispozici jen vlastní komunikační schopnosti, trpělivost a strojově přesné rozhodování."
Nemají nad sebou lékaře, který nese zodpovědnost, každá z nich má plně v rukou osud 250 pacientů každý den nebo noc. Připadalo vám také jako mně, že záchranáři, kteří vyjíždějí přímo do terénu a bezprostředně přicházejí do kontaktu s lidskou bolestí a utrpením, jsou na tom hůř?

Mluvčí pražské zdravotnické záchranné služby Marek Uhlíř můj názor poopravil, když hovořil o dispečerkách. "Stres je tu oproti výjezdovým skupinám daleko větší, protože v terénu víte, že můžete pro pacienta udělat všechno a máte k tomu všechno vybavení. Nezáleží na ničem jiném, než vaší vlastní šikovnosti a odborné erudici.
Na dispečinku přitom máte až do příjezdu sanitky na místo (průměrně osm minut) na telefonu třeba paní, jejíž otec je v klinické smrti a vy ji vedete v resuscitaci a víte, že sice můžete pomoci radou, ale cítíte strašnou bezmoc, protože prostě nejste na místě."

Na dispečinku pracují ženy. Mají své rodiny a děti, přesto musí ve službě na 12 hodin pustit z hlavy všechno kromě své práce. Průměrný rozhovor na lince 155 trvá 54 sekund a během něj se - ač se to nezdá - uděje všechno podstatné. Vše další už vychází z toho, co stihne dispečerka zjistit.

Malý příklad: volající je cizinec a vy se přeslechnete v názvu ulice. V civilním životě se nic neděje, na dispečinku záchranky je to fatální chyba, která může pacienta stát život, vás kariéru a pravděpodobně i svobodu:
250x za den jste jednou nohou v kriminále a dřív nebo později prostě uděláte chybu, protože všichni lidé chybují, a jen se modlíte, aby ta chyba přišla zrovna ve chvíli, kdy nepůjde o nic závažného. Dispečink je místo, kde mají čtyři ženy v oranžových mikinách v rukách 1 200 000 obyvatel Prahy."

Hasiči patří k těm, kteří při zásazích často nasazují holé životy. Vyprošťují na dálnicích zraněné a mrtvé z vraků havarovaných aut, hasí nebezpečné požáry, mají na starosti evakuaci lidí, které ohrožují plameny... Jak vidí svou práci, která je psychicky hodně náročná, po osmi letech jeden z nich?
"Na mém jménu nezáleží, jsem jen jeden z mnoha, a místo mě by klidně mohl mluvit někdo jiný," říká skromně dvaatřicetiletý otec dvou dětí. "Proč jsem hasič? Protože mne lákala možnost pomáhat lidem, zachraňovat je, nesedět v kanceláři, být něco platný. Jsou dny, kdy je výjezdů hodně málo, nebo při nich nejde o lidské životy: hasíme třeba i hořící popelnice, zasypáváme skvrny od vyteklého oleje na silnicích.
Ovšem jsou dny, které se do paměti vštípí hodně hluboko: když jedeme k bouračce a zachraňujeme třeba malé, těžce zraněné děti z havarovaných aut. Někdy se stane, že ani při nejlepší vůli už nemůžeme pomoci. Na to si člověk nezvykne nikdy. Samozřejmě, že po těch letech člověk přesně ví, co má dělat, a nepropadá panice. Také si hodně vážím toho, že na mé kolegy je spolehnutí, když jde o zásah, při kterém se pohybujeme ve starých ohořelých domech, kde jsou třeba promáčené trámy... Je to práce namáhavá, ale krásná. Neměnil bych."

A jak svou práci vidí pětatřicetiletý policista?
"Někdo si možná myslí, že jenom vybíráme pokuty, ale není to samozřejmě pravda, i my riskujeme a nasazujeme životy," řekl. "I naše práce patří k těm, kdy ráno nikdy nevíme, co se stane, k čemu vyjedeme, co uvidíme, s jakou tragédií se na silnicích nebo i jinde setkáme. Proto je důležitá rodina, zázemí. Jsem rád, že mám tolerantní ženu, plánujeme rodinu. Možná mne moje práce deformuje, záleží mi na tom, aby moje rodina byla v bezpečí, aby se nám nic nestalo, jsme opatrní i na své věci, aby nás nikdo neokradl. Na hodně věcí se už dívám v životě jinak."

 

   
Reklama