Bulvár

Naše společnost není připravena na lidi s postižením

Milé čtenářky, tento příspěvek nám přišel minulý týden, kdy bylo jedno z témat "menšiny". Protože se úzce dotýká tématu dnešního , uveřejňujeme jej až dnes.


editorka Mira

 

 

Vážené a milé čtenáři,

dnešní téma o menšinách bylo otevřeno velice ze široka, a tak si možná nejedna z Vás uvědomila, že i ona je členkou menšiny. Protože, co je to vlastně ona „menšina“? Nemám při ruce výkladový slovník, tj. bohužel nemohu podat odborné vysvětlení pojmu. Nicméně – proč se nezamyslet, jestli menšinou je stovka úspěšných vědců z celé populace lidstva či prezidenti států v davech jejich podřízených či ředitelé větších či menších podniků a organizací v porovnání s jejich zaměstnanci. Podobných přirovnání by bylo možno vypsat nespočetně, no uznejte.

            Dle mého názoru však slovo menšina používáme nejčastěji ve spojení s romskými obyvateli. Přiznám se, že nemám příliš zkušeností, co se týče života s nimi. Uznávám, že mezi nimi jsou lidé dobří i zlí stejně jako v každé jiné skupině. Nikdy mi nic zlého neudělali, a nemám je tedy proč odsuzovat. To, že mají jinou mentalitu a přístup k životu, je už prostě v nich. Vždyť i my bychom se mohli dostat do situace, kdy budeme ona menšina, na kterou bude padat všechna „špína“. Snažím se tedy žít tak, abych nemusela odsoudit nevinného, a věřím, že když bude mít tato „menšina“ chuť, jistě se pomalu ale jistě může přizpůsobit.

           
Pod slovem menšina si však většina z nás nepředstaví lidi s nějakým specifickým postižením – ať je to skupina slabozrakých či nevidomých, hluchých a nebo třeba lidí trpících cukrovkou. Kategorií by bylo možno opět vytvořit nespočetně, nemluvě o tom, že se tyto skupiny mohou vzájemně prolínat. Oproti menšině výše zmiňované jsou tito lidé od přírody znevýhodněni tak, že i když se na ně budete chtít dívat jako na kohokoli jiného, tak jim nepomůžete. V těchto menšinách je potřeba pomoci zcela jiným směrem.

Vše začíná jakýmsi „bádáním“ nad tím, jak onomu člověku či skupině pomoci. Většina slabozrakých a nevidomých v těžké situaci přivítá Vaši pomoc, ale na druhou stranu není vhodné pomoc těmto lidem vnucovat. Oni jsou soběstační a v mnohých situacích více šikovní než my. Zrakově postiženým však stále mnoho lidí neumí efektivně pomoci – neboť, když se Vás zeptají na cestu a vy jim řeknete: „Jdi k té červené budově a zahni doleva“, moc jim nepomůžete.

A co lidé, kteří trpí hluchotou? Sama nevím, jak bych člověku s tímto postižením mohla efektivně poradit, když neznám zrakovou řeč. Snad kus papíru a tužka by pomohly. Můj velice stručný přehled menšin, které jsou spojeny se zdravotním handicapem, jsem končila cukrovkou.

Vím, o čem mluvím, žiji s ní společně přes čtrnáct let. Necítím se být členem nějaké ohrožené skupiny či menšiny, kterou někdo utlačuje, i když…

Můj zaměstnavatel neví, že touto chorobou trpím, ani mí kolegové. Vzal by mne do zaměstnaneckého poměru, kdyby to věděl? A podobných otázek je mnohem a mnohem více – od útlého školního věku, kdy se dítě může cítit trapně, když si aplikuje inzulin.

           
Naše společnost mi připadá nepříliš připravená na jakoukoli menšinu – ať národnostní či s nějakým postižením. Je to však jen a jen na nás samotných, co jsme schopni udělat proto, abychom byli „lepší“.

Vím, že není jednoduché umět jednat s lidmi na první pohled nepatřícími do „menšiny“, a o to je to těžší, když handicap je vidět. Sama občas přemýšlím, jestli se chovám zcela nejlépe. A mám chuť se zdokonalovat. Ze strany mé – jako člena menšiny – si říkám, že se nesmím stydět aplikovat inzulin na veřejnosti a nechávám ony přihlížející lidi, ať si situaci sami přeberou.

           
Nemám ráda jakékoli kategorizace lidí – ať dle věku, barvy pleti či národnosti. Slovo menšina bych tedy ráda pohřbila spolu s onou kategorizací.

Snažím se na lidi dívat pokud možno co nejvíce srdcem, neb oči někdy pletou. A odsoudit „nevinného“ či „bezbranného“ chápu jako jeden z největších hříchů. Neb i dítě dokáže být užitečnější než dospělý, stejně tak jako nevidomý hudebník může být lepší než zdravý.


              

Téma na pondělí:
Zdravotně postižení
Máte ve svém okolí zdravotně postiženého?
Jak vnímáte tyto lidi?
Existuje něco, co vám na nich vadí?
Jsou diskriminováni?
Znáte příklady jejich integrace do společnosti?
Podílíte se na pomoci zdravotně postiženým a jak?

Víte, jaké mají životní náklady a jestli jsou postačující?

Napište nám a my ty nejzajímavější příspěvky odměníme dárečky!
redakce@zena-in.cz

   
21.11.2005 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. [2] MartinaC [*]

    hezky napsany

    superkarma: 0 06.08.2006, 15:34:20
  2. avatar
    [1] Boženka [*]

    Mám dojem, že se dělá věda z ... ničeho. Za mého dětství byly postižené děti součástí každé společnosti, ať už ve škole, v parku nebo na prázdninách. Dělaly s námi to, co mohly, s něčím jsme jim pomohli, a něco dělat prostě nemohly. Všechny, které jsem znala, byly slušné a zdvořilé, a všechny uměly něco, co my ostatní ne - hrát šachy, háčkovat nebo plést věnečky z kytek. Posmívat se takovému dítěti bylo v naší dětské společnosti něco nepřípustného, na druhou stranu se s nimi zase nikdo moc nepáral - když nestačily všemu, tak nemohly všechno dělat, a vzaly se do party zase až když to šlo. Jak byste chtěli "připravovat společnost"? Kvadruplegika do každé rodiny?

    superkarma: 0 21.11.2005, 16:17:15

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme