Reklama

Po několika letech chození jsme se s mým přítelem Markem rozhodli zkusit společné bydlení. Nakonec jsme  vybrali malý byteček v jedné klidné pražské čtvrti. Majitel domu vypadal na pohodáře, takže jsme hned složili zálohu a dali se do stěhování. Sotva jsme začali bydlet, problémy na sebe nenechaly čekat. Jednoho dne k nám přišli na návštěvu známí se čtyřletou Janičkou. Když jsme se dostatečně pochlubili naším hnízdečkem, rozhodli jsme se, že půjdeme na procházku.

Na schodech ale stála ONA. Na první pohled docela obyčejná, starší paní. Ztěžka se opírala o zábradlí a vypadala, že každou chvíli omdlí. Pak pronesla pisklavým hlasem: „Prosím vás , co jste to tam kouleli? Mně padá omítka ze stropu na počítač. Já píšu román!“

Spolu s naší návštěvou jsme zůstali zírat, Marek jí sdělil, že jsme měli hosty s malým dítětem, takže to je možná příčina. Paní ale z úst, nalíčených krvavou rtěnkou a připomínajících kráter vychrlila: „Já totiž potřebuju klid, jsem vážně nemocná (následoval desetiminutový výčet rozličných chorob), a to za váma přijdou i zejtra?“ To už Marek začal brunátnět, ale nicméně jsme ještě měli tendenci téhle dámě něco vysvětlovat. Ale bylo to nošení dříví do lesa.

Během následujících minut jsme se dověděli, jak jí naše bydlení obtěžuje. Jak pořád dupeme, a co horšího! pouštíme si rádio a také televizi. A také prý neustále slyší splachování záchodu… Dali jsem se na ústup, protože jsem pochopili, že tady asi nemá cenu něco vysvětlovat. Marek se pokoušel vtipkovat, že paní je zoombie a tak potřebuje záhrobní ticho, ale mně moc do smíchu nebylo.

O několik týdnů později jsme se dali do řeči s jinou naší sousedkou. Ptali jsme se jí na paní Rudou rtěnku a ona nám řekla, že se jí už povedlo odsud vyštvat několik podnájemníků. Před námi tu prý bydlely dvě slečny. Ty to vzdaly poté, co Rudá rtěnka volala městskou policii pokaždé, když za nimi přišli kamarádi. Rudá rtěnka ale mezitím volala majiteli domu, že v bytě nad ní snad bydlí sloni.

Podotýkám, že s Markem oba chodíme do práce, takže většinu týdne jsem doma jen ráno nebo večer. Majitel chtěl mít pokoj, a tak nám raději zakoupil tlustý koberec, aby se tlumil zvuk naší chůze. Paní prý má na byt nájemní smlouvu a on ji pochopitelně nemůže vystěhovat.

Za pár měsíců , kdy Rudá rtěnka neustále otravovala nás i majitele rozličnými stížnostmi, byly Vánoce, zakoupili jsme stromeček a dali ho na balkonek společný pro nás a bohužel pro Rudou rtěnku. Když jsem šla jednou ráno do práce, našla jsem ho u popelnic. Hned mi bylo jasné, kdo to asi udělal.

Zazvonila jsem na její dveře, a zeptala se jí, proč tohle dělá? „To je absurdní takové obvinění a zrovna od vás, za kterou sem furt někdo leze. Hlavně když ten váš pán není doma, že jo?“ odpověděla mi Rudá rtěnka a v očích měla zlá světýlka. Bylo mi najednou úplně nanic z toho, jak moc někdo nenávidí ostatní. Samozřejmě ONA sála můj smutek a ponížení s obrovskou radostí, konečně se jí zase povedlo někoho ranit.

Pochopila jsem, že na tohle nemám. Když Marek přišel domů, poprosila jsem ho o jeden jediný dárek k Vánocům, bydlení někde jinde. Takže teď už pár měsíců bydlíme o několik ulic dál, pod námi rodinka s dvěma malými dětmi a kokršpanělkou. Jejich rámusení nám zní jako rajská hudba…

Karin