Reklama

Za měsíc to bude 7,5 roku, kdy jsem ho poprvé spatřila. Stál u Tančícího domu, přesně na půl cesty mezi jeho a mým domovem. Bylo slunečné květnové odpoledne. Černé džíny, černé tričko a čekal na mě. Bylo mu dvacet, mně devatenáct a viděli jsme se poprvé. Před tím jsme spolu jen telefonovali a psali si e-maily.

Internet byl ve svých počátcích, a tak jsme oba zkusili seznamku. A tak tam čekal a nevěděl, kdo přijde, a já jsem šla s pocitem, že to bude další šílený matematik nebo počítačový maniak. Zašli jsme do čajovny a celou dobu si krásně povídali. Jak ho znám, tak čaj není jeho nejoblíbenějším nápojem, ale co by pro dívku neudělal :o).

Následovalo druhé rande, třetí rande, čtvrté... a tak jsme spolu začali chodit. Bylo to krásné, moc ráda na tu dobu vzpomínám. Hodiny jsme prochodili po Praze a objímali se v parku na lavičce...

Ale na jednu historku jsem si vzpomněla. Znali jsme se měsíc, možná ani ne, a Michal mě v neděli pozval na oběd. Moc jsem se těšila. Nakonec se přiznal, že mu maminka doma nechala řízky a že je musí nutně zkonzumovat. A tak jsem šla na návštěvu, rodiče na chalupě, prázdný byt, romantické odpoledne před námi...

Řízky byly ve stavu syrového masa a mému drahému zazvonil telefon. Jeden z jeho zaměstnavatelů volal, že se mu stalo cosi s počítačem a že musí nutně odpoledne přijet. Takže jsem obalila řízky, uvařila brambory či co a dali jsme si oběd. A po obědě? Místo romantiky šel můj vyvolený něco instalovat a já myla nádobí, aby mu maminka nevynadala, že tam nechal špinavé. Tak skončilo romantické odpoledne.

Ale za těch 7,5 roku, co jsme spolu a máme se rádi, jsem si zvykla, že jeho počítač je pro něj všechno, jeho práce, jeho koníček, ale mám ho ráda se vším všudy a mám ho ráda hrozně moc. Sice už neblbneme tak jako první rok vztahu, ale za ta léta je to pořád hezké, chodíme spolu na dlouhé procházky a vymýšlíme pořád něco nového a rozhodně se spolu nenudíme

paviocko


To je hezké, že existují i ženy, jako jste vy. Jeden by řekl, že je to samá moderní dívka, kterou zajímá jen sport a auta (jako Jirotkovu slečnu Barboru) a zatím jsou i kvítky, které umí obalit řízek a oloupat brambor! Ó, to zní pohádkově! To já byl vždy zatím ten, kdo obaloval a většinou i loupal. Jak mne to dojímá! Ó! :-)