Reklama

Nemůžu napsat, že je tento článek o rodném kraji.

Je ale o kraji, ze kterého mám nejsilnější zážitky z dětství.

 

Jezdili jsme pod Blaník každý víkend a každé prázdniny. Brali jsme s sebou stan a propanbutanový vařič a domů si vozili plné koše hub a zásoby malinových džemů a šťáv.

 

Tento víkend jsem se pod Blaníkem byla podívat po celých deseti letech.

Byl krásný jarní den, slunce svítilo a ptáci zpívali. Už po cestě jsem spolujedoucím výletníkům nadšeně ukazovala, kde jsme s rodiči pravidelně nakupovali jídlo na víkend a jak tatínek jezdil z tohoto kopce vždy na neutrál bez brždění a maminka se bála…

 

Uvědomovala jsem si, že se chovám trochu jako dítě, ale nechala jsem to tak a užívala si vzpomínek, které se mi draly do hlavy.

 

Když jsme přijeli na místo, zjistila jsem, že je řeka Blanice zcela rozvodněná.

Říčka, ve které jsem se naučila plavat a která nám chladila limonády a piva, se proměnila v nezkrotnou řeku. Voda si našla cestu přes louku, na kterou jsme chodili do přírodní studánky pro pitnou vodu. Zakryla zcela jeden břeh blízko mostu, kde jsme si vždy stavěli stan.

 

Rozhlédla jsem se po okolí.

Byl to velmi zvláštní pocit. Jen já z přítomných věděla, kde se co nachází a kde co roste.
Například maliny byly na mnoha místech. Na louce na pravém dolním toku Blanice jich rostlo tolik, že jsme je nestačili sbírat. Chodili jsme na ně s bandaskami. Někdy jsme zašli i na ostružiny, ale to se muselo vyjít kousek po silnici a potom ze srázu dolu na divokou loučku. Taky houby.. bože, kolik tam rostlo hub! Když jsme chtěli vařit kulajdu, zašli jsme jen kousek do malého lesíka, kde na nás vždy čekaly lišky. Lišky kulajdu neobarví a hezky křupou. Na hříbky a ostatní houby jsme chodili na Blaník, kde bylo našich „místeček“ nepočítaně. Měli jsme je dokonce pojmenované – například Pod Jarčiným smrkem anebo Klouzková paseka a tak dále.

 

Tatínek byl vášnivý rybář.

Chodil chytat často „do zatáčky“, odkud na mě vždy volal.

Když jsem zaslechla pískání a volání, přebrodila jsem řeku a utíkala přes louku do zatáčky. Zpátky jsem se vracela s kroutícím se úhořem v ruce a pyšně ho nesla mamince. Rozeznala jsem tlouště od plotice a štiku od pstruha. Znala jsem hodně z přírodních darů, i přesto, že jsem rozená „pražanda“. Tento kousek světa pod Blaníkem mi nahradil to, o co městské děti zpravidla přicházejí.

 

Dodnes slyším zvuk vody z malého jezu, který jsme každoročně opravovali přihazováním kamenů. Slyšela jsem ten zvuk totiž každé ráno spolu se zpěvem ptáků. Vyšla jsem ze stanu a vždy našla svou babičku, kterak sedí nad jezem a pije své ranní kafíčko. Říkala mi vždy, jestli slyším ty ptáčky, a já přesto, že už není mezi námi, jsem ji nad jezem živě viděla…

 

I tohoto víkendu jsem ten zpěv ptáků vnímala silně, jako tehdy moje babička. Že bych stárla?

 

A ani rozvodněná řeka, která přikryla hodně z mých vzpomínek, mi zážitek z tohoto výletu nezkazila. Voda opadne a příroda si s tím jako vždy nějak poradí.

 

Stejně tak jako my odcházíme a naše „místečka“ zůstávají…