Kamarádství je určitě to nejcennější, co na světě člověk má. A o to cennější, když je na celý život. Já mám to štěstí, že jednu takovou mám. Jmenuje je Věrka. Hned v 1. třídě na základce jsme si sedly k sobě do lavice a tak to šlo až do 9. třídy. Spolu jsme prožívaly špatné dny a špatné známky, kdy jsme jedna druhou utěšovaly a snažily se tu druhou rozveselit. V pubertě jsme si svěřovaly tajemství ohledně kluků. Navzájem jsme si je hodnotily a málem jsme i na rande chodily ve třech. Po skončení základky jsme společně nastoupily i na střední školu. A opět jsme sedávaly vedle sebe a dál se prohlubovalo naše kamarádství. Když jsem se vdávala, samo, že mi šla za svědka. A tak to bylo i na její svatbě. Ve stejných letech se nám oběma narodily dcery. Škoda jen, že bydlíme každá v jiném městě, jinak by určitě naše dcery chodily do stejných tříd. A možná, že by z nich byly taky takové kamarádky na život a na smrt. Jinak se scházíme na všech rodinných oslavách i smutných příležitostech. Doufám, a já jsem o tom dokonce přesvědčena, že naše přátelství se rozpadne až naší smrtí. A potom se určitě naše dušičky sesednou na jednom obláčku a budeme drbat a drbat ten svět pod náma.
Januše. 
Milá Januše,
ale ještě to chvilku vydržte a drbejte svět před vámi.
Dlouhé příští roky přeje
Reklama