Reklama

Tak to bývá... Když se nám narodí děti, máme s nimi nějaké plány a představy, co by mohly v životě dělat. Děti ale mají většinou představy úplně jiné. A platí to už odmalička.

Teprve když povyrostlo naše mladší dítě, pochopila jsem, že nejdůležitějším úkolem pro rodiče je to, aby potomci dětství přežili pokud možno bez úhony. Co budou v životě dělat, co je baví nebo co umí, až tak důležité není. Stejně jako to, jaké kroužky navštěvují, jestli hrají na hudební nástroj nebo jestli měli na vysvědčení samé jedničky.

music

Nedávno jsem se o tom bavila s jednou známou (a jako vždycky jsme se neshodly). Radka má taky dvě děti, trochu mladší než my. Je to typ matky, která dětem neustále vymýšlí program, hlásí je na spoustu kroužků a často je nutí dělat věci, které podle mě děti ani nechtějí... Před rokem si usmyslela, že její šestiletá dcera musí hrát na nějaký hudební nástroj. Vybrala klavír, protože jeden mají doma po babičce. A šlo se na přijímačky do základní umělecké školy.

To dítě má talent

„Naše Natálka má na hudbu opravdu talent, řekli mi to i při přijímačkách. Zkoušela tam zpívat a tleskat, prý má rytmus a hudební sluch. Byla jsem fakt pyšná, že ji vzali, vím, že je to problém, všechny ZUŠky jsou teď plné. Když se jí ptali, jestli chce hrát na klavír, řekla jim, že neví, protože na něj nikdy nehrála. To mě tehdy pobavilo, ale až časem jsem pochopila, co jí už tehdy asi běželo v hlavě.

Natálka v září nastoupila hned do prvního ročníku, takže nemusela absolvovat přípravku, a tím začala rovnou hrát. Mimoto musela chodit i na hudební nauku a už od první hodiny mi tvrdila, že ji to nebaví a že tam chodit nebude. Na klavír chodila ze začátku ráda, paní učitelka jí docela vyhovovala, ale během dalších tří měsíců se nadšení postupně vytrácelo. Nejdřív se jen ptala, jestli dneska musí na klavír, pak říkala, že nepůjde hrát, nakonec i prosila, aby nemusela, občas se přidaly slzičky. A poslední týdny to dopadá tak, že jíi pravidelně před klavírem nebo naukou něco „bolí“, takže jsem jí několikrát i omlouvala...

Má to cenu?

Asi to nemá cenu. Domluvili jsme se, že dochodí tenhle rok a přes prázdniny se rozhodne. Když vidím, jak ji to nebaví a jak se jí opravdu nechce chodit do hudebky, nemám to srdce ji nutit. Nejsem zase tak hrozná matka, abych ji vyloženě trápila, i když si samozřejmě myslím, že děti by na nějaký nástroj měly hrát. Zvlášť když mají talent jako naše Natálka.

Ještě přemýšlím, jestli jsme nevybrali špatný nástroj, třeba by ji bavila víc flétna nebo kytara? Nevím, možná jsme taky začali moc brzo... V září nastoupila do školy, a tak má těch novot třeba moc. Uvidíme, co bude, ale byla bych nerada, kdyby zrovna naše Natálka nedělala hudbu.“

A já dodávám, že by Radka udělala líp, kdyby to přestala řešit, některé děti prostě hrát nechtějí, i když talent mají. Náš Vojta chodil skoro dva roky do ZUŠ na kytaru a nechal toho, protože měl o písničkách jiné představy než pan učitel. Mrzí mě to, ale co nadělám? Nutit ho nebudu.

O hudbě jste mohly číst v našem magazínu: